Strach nemám, ale úplná pohoda mezi námi přistěhovalci v Británii momentálně také nepanuje. Rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii si řada z nás vykládá jako znamení toho, že nás tu jistá část společnosti prostě nechce. Zčásti je to asi pocit oprávněný. Průzkumy ukazují, že omezení volného pohybu osob bylo pro mnohé zastánce brexitu důvodem číslo jedna. Na druhou stranu si díky nynější situaci v Británii uvědomuji, jaké mám štěstí. Pokud se rozhodnu, že už mě Londýn nebaví, nebo mě tu místní nebudou chtít, můžu se v klidu vrátit do své domoviny, kde mi žádné nebezpečí nehrozí. Statisíce migrantů, kteří k nám utíkají před brutalitou a válkou, to štěstí nemají.
Žiju v Londýně již 12 let, pracuji v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Londýn je velmi kosmopolitní a stejně tak je tomu v nemocnici, ve které pracuji. Převládají sestry z Filipín, Indie, ale i Polska a jiných částí Evropy. Na našem oddělení je ze středního zdravotnického personálu (zhruba 80 lidí) jen pět rodilých Britek. Jedna z nich za mnou v den po brexitu přišla a řekla mi, ať si to neberu osobně, že mám právo zde žít i pracovat. Potěšilo mě to, ale výsledek referenda jsem si osobně vzala. Pocit, že v Británii nejsem vítána a že Britové nejsou tak tolerantní, jak jsem si myslela, se umocnil. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že Britové jsou mnohem tolerantnější než kdekdo v Česku, a osobně jsem nikdy nepocítila strach. Jen nálada ve společnosti se změnila; nebo vyplulo na povrch to, co tam již dlouho bublalo.
Mám strach z jediného, a to je lidská hloupost! Hledá se viník za špatnou politiku a neúspěch v ekonomice a imigranti jsou nejvhodnější terč. Lidé nechtějí pátrat, proč tomu tak je, stačí jim „fakta“ od ultrapravicových politiků. Ne, já si nemyslím, že se množí útoky na lidi z Východu – množí se na všechny, kdo tam „nepatří“. Samozřejmě netýká se to všech Britů, ale těch, kteří mají na všechno svůj názor a hodlají ho „imigrantům“ dát jasně najevo. Ale já se nedivím. Jsem z Česka a u nás oněch asi čtyřicet migrantů také není vítáno. Jestli Sobotkovi vadí, jak se na ostrovech jedná s námi, tak ať se nejdříve zamyslí, jak my jednáme s ostatními. Ne nadarmo nás doma učili: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě!
Já osobně strach nemám. Žiji pátým rokem v Londýně a mohu říct, že jsem se za tu dobu nikdy nesetkala s žádným slovním či jiným útokem, kde by motivem byl můj původ. Podle mého názoru se tyto útoky nevyhnutelně dějí, avšak jejich oběťmi jsou nejen občané východní Evropy, ale kdokoli, kdo na první pohled pochází z jiné země než z Velké Británie či patří k jiné etnické skupině než většina místních obyvatel. Já osobně se v Londýně cítím bezpečně. Londýn je všeobecně neuvěřitelně různorodé město, co se geografického a etnického původu týče. Převážná většina Londýňanů (zejména ti, kteří cestují a dosáhli určitého vzdělání) žije bez předsudků a ve vzájemném soužití. Proč by taky ne, když většina z nich se původně přistěhovala odjinud.
Jednou z prvních prací, které jsem coby imigrant v Londýně získal, byl uklízeč v domácnosti – což mi dost osvětlilo vztah, jaký mají Britové k lidem z východní Evropy. Domácí byli nesmírně přátelští, usmívali se a na omluvy ohledně jazykových chyb mávali rukou se slovy „žádný strach, naše čeština je mnohem horší!“. A hned potom mi s vážnou tváří vysvětlili, co je vysavač, jak vypadá záchod a že myčka na nádobí skutečně umí umývat sama. Tak trochu to připomíná jejich legendární koloniální shovívavost k „nižším rasám“. Nadřazenost se nutně nemusí projevovat nadávkami na ulici, spíše trochu neviditelně prosakuje velkou částí střední třídy.
Žiji v Londýně už přes dvacet let a nepřestávám obdivovat britskou toleranci vůči lidem z jiných částí světa. Po referendu se tu cítím bezpečně a nejsem si vědoma jakéhokoli incidentu vůči komukoli ze svých známých, kteří pocházejí z České republiky a dalších zemí bývalého východního bloku. Mnoho mých britských přátel a známých bylo velmi zklamáno z výsledku referenda a často se i za své protievropské krajany omlouvali.
Nemám žádnou negativní zkušenost, nikdy jsem se nesetkala s urážkami kvůli svému původu. Žiji ve Skotsku tři a půl roku, nyní v Dundee, a stačí říct pár slov a rodilí mluvčí okamžitě poznají, že jsem cizinka. Pravda, pracuji na univerzitě, mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi, kteří nejsou s výsledkem referenda spokojeni, a mnozí z mých kolegů jsou také cizinci. Ale ani mimo práci jsem se nedostala do žádného konfliktu a ani nevím o nikom, kdo by měl nějaký problém. Zprávy v médiích o útocích na cizince mi znějí jak z jiného světa.
Strach nemám, nicméně studuji v Londýně a říká se, že zde je situace lepší než ve zbytku Velké Británie. Přijela jsem před necelým měsícem a je snad až komické, že jsem se dosud seznámila blíže jen s pěti Angličany. Většina lidí, které potkáte, jsou přistěhovalci a skoro automaticky se zde vedle otázky: „Jak se jmenuješ?“, lidé ptají: „A odkud jsi?“ Všichni se tady tomu smějí a občas pak vznikají humorné situace. Jako když rodilý mluvčí neopraví gramatiku svého nadřízeného z úcty a principu, že je to přece jen jeho šéf. Všichni si tady váží lidí a je jedno, odkud jste.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
