V roce 1835 francouzský filozof Auguste Comte prohlásil: „Nikdy nebudeme žádnou metodou schopni studovat chemické složení hvězd.“ O pár desetiletí později se přišlo na to, že světlo přicházející z jakékoli hvězdy prozradí její složení tak dokonale, jako bychom její kus měli v laboratoři. Mýlil se a jeho výrok je dodnes varováním před zbytečnou skepsí v poznávání světa.
Minimálně proto, že znalostí přibývá exponenciálně – od konce druhé světové války se počet publikovaných vědeckých článků zdvojnásobuje každých devět let. Podařilo se zjistit, jak starý je vesmír a jak dlouho v něm existuje Homo sapiens, proniknout do kosmu a přenechat jeho výzkum robotům, naučit se, jak myšlenkou ovládat umělou paži. Svět propojila informační dálnice a nesmírně se zjednodušila komunikace. Stále dokonalejšími přístroji hledí vědci téměř k okamžiku vzniku vesmíru i do nitra hmoty.
Lidé v nich vidí hlasatele zásadních pravd, což je úloha, kterou dříve zastávali kněží. Zvěst, již vědci předkládají, je však často matoucí. Začátkem minulého století svět vypadal jednoduše a vypočitatelně, pak se ale obraz zkomplikoval. Postupně se objevila relativita, kvantová fyzika a teorie chaosu. Kategorie, jež se dříve zdály absolutní, ztratily význam, který jim přisuzovaly generace předků. Svět zprostředkovaný smysly se ukázal být součástí mnohem složitější reality, ne-li rovnou iluzí. Navíc vyšlo najevo, že viditelný vesmír tvoří jen necelých pět procent všeho, co existuje – a stále nevíme, co…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
