Pondělí, 13. června, tři hodiny odpoledne. V Toulouse právě začíná zápas Česká republika - Španělsko. V Lyonu, na náměstí Bellecour se z nízkého, šedivého nebe snáší jemné mrholení. Ve frontě před rámovým detektorem zbraní poněkud vyčnívám, osamělých žen tu moc není. Vlastně žádná, pokud mne neklame zrak.
Dnešními návštěvníky fanzóny – prostoru, kde mohou fotbaloví fanoušci sledovat v přímém přenosu všechny zápasy evropského mistrovství – jsou převážně muži mezi dvaceti a čtyřiceti lety, Belgičané a Italové, hlavně Belgičané v rudé, černé a žluté, někteří převlečeni za čerty. Ve frontě ještě rychle dopíjejí plechovky s opravdovým pivem, ve fanzóně už bude k dostání jen značně zředěné. Utkání, kvůli kterému přijeli, je čeká v devět hodin večer, teď jenom zabíjejí čas a zahřívají se.
Ochranka mi prohlíží tašku, kovové předměty z kapes odkládám do připravené vaničky a procházím rámem jako na letišti. Ještě kontrola ručním detektorem.
Nehledají jen zbraně. Do zóny obehnané několika řadami zátarasů nesmí ani krémy nebo lahve s vodou. To druhé hlavně proto, aby návštěvníci byli nuceni občerstvovat se v předražených stáncích s kokakolou a pivem jediné značky. (Jen pro zajímavost: z milionů, které UEFA a její sponzoři ve fanzónách a na stadionech utrží, nezaplatí hostitelské zemi na daních ani euro.) Nic jiného tu k dostání není. Fanzóna je pouští připomínající chudé čtvrti amerických měst: McDonald’s a Coca-Cola. Jedno nedobré pivo.
Ale nebyli by to Francouzi, kdyby i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
