Budík zazvonil poprvé, podruhé, potřetí. Opakovaná signalizace mě zvládla probudit až napočtvrté. Tedy o hodinu později, než jsem si předchozí den ve své poněkud naivní představě naplánovala. Není se však čemu divit. Ono vstávat ve čtyři hodiny ráno není jednoduché snad pro nikoho. Plány na ranní sprchu a poklidnou přípravu rychle ztroskotaly. Hodinové zpoždění mě donutilo zredukovat původní program. Vyčistit zuby, obléct se, sbalit si batůžek, smutně projít kolem citronového čaje a koláčů, které mě lákaly na stole. Snídani bych nestihla. Vykročila jsem do probouzející se ulice, kolem ještě skoro tma a liduprázdno. Věděla jsem však, že za pár okamžiků nebude o společnost nouze. Čekaly mě tisícové davy.
Spěšně jsem dorazila na zastávku. Po chvilce snažení konečně našly moje unavené oči spolužačku Magdu. Nastoupily jsme do tramvaje směr Hlavní nádraží. Chvíli jsme debatovaly o tom, zdali jsme si přece jen neměly vzít skládací židle nebo alespoň karimatku, nakonec jsme však vyhodnotily, že by to bylo zbytečné, a rozhovor jsme zakončily v naději, že si bude určitě kam sednout. Pohled na cestující, kteří všichni do jednoho drželi v ruce skládací stoličku či deku mě však stále více znejišťoval. Na Hlavním nádraží jsme přestoupily do speciální autobusové linky C. Doprava byla zajištěna opravdu bezchybně. Žádné zdlouhavé čekání, autobusy jezdily každou minutu. Zprvu se mi zdál autobus poloprázdný,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
