Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Malá Strana na nohou

Československo 1989, díl jedenáctý: O plánované "modernizaci" jedné pražské čtvrti a vzpouře jejích obyvatel

Československo 1989: Malá Strana na nohou
Československo 1989: Malá Strana na nohou • Autor: František Vrbecký

Chybělo málo, možná jen rok, a komunisti by se pustili do přestavby unikátní pražské Malé Strany. Koncem osmdesátých let ale narazili na do té doby nevídanou věc – vzpouru obyvatel postižené čtvrti. 

Na konci května 1989 se na malostranské Kampě sešlo kolem pěti stovek demonstrantů. Protestovali proti ne zcela jasnému záměru jejich unikátní čtvrť „modernizovat“: měly vzniknout hotely, vylepšení starých bytů, možná nové silnice. V tu dobu už probíhalo plošné bourání druhé nejvíc osobité (byť novější) části Prahy – Žižkova – a jeho přestavba na panelové sídliště. Obavám z bourání se proto nešlo ubránit ani na Malé Straně. Mnoha místním lidem by potom hrozilo vystěhování tak, jak postihlo desetitisíce jiných lidí ze starých center v celém Česku.

„Několik z nás tam mělo vznešené idealistické proslovy na téma, jak je hezké mít dějiny a domov,“ vzpomíná na zmíněné shromáždění kunsthistorik Mojmír Horyna, tehdy zaměstnanec Národní galerie, dnes prorektor Karlovy univerzity. „A pak si slovo vzala taková úplně obyčejná rázná žena a řekla, že se odtud prostě vyhnat nedáme. Že s námi budou muset úředníci jednat, nebo budou další demonstrace.“ Byl to zásadní zlom: k protestu se odhodlali i lidé, kteří dosud v komunistickém režimu jen tiše přežívali. A na Malé Straně jim došla trpělivost.


„Nebyli jsme žádní bojovníci na barikádách. Já jsem byl například takový ten typický přizdisráč, který se staral o rodinu se třemi dětmi a chtěl ji především nějak uživit,“ vzpomíná na dobu jeden z organizátorů protestu Jan Kasl. Tehdy byl Kasl řadovým architektem, dnes má vlastní architektonické studio, developerskou firmu a v mezidobí stihl být čtyři roky pražským primátorem. „Většina z nás chtěla především mít klid a nějaký prostor pro svůj vlastní soukromý život. Ale taky jsme měli svoje mantinely, za které jsme nechtěli jít. A tehdy se to lámalo.“

To chce tunel
Celý protest začal nenápadně. Mojmír Horyna napsal v roce 1988 do oficiálního deníku Lidová demokracie obecný článek o pojmu „domova“, o tom, jak je důležité mít vztah k místu, kde žijeme. „Někdy v zimě devětaosmdesátého za mnou přišli Honza Kasl a pár dalších lidí s tím, že článek četli a chtějí, abych jim pomohl s protestem proti přestavbě Malé Strany,“ říká Horyna. „Místní lidé tyhle plány vnímali jako ohrožení svého domova, a to hned dvojnásobně: báli se, že je komunisti pod záminkou opravy domů vystěhují na sídliště a atmosféru Malé Strany definitivně pohřbí. Že z ní udělají luxusní čtvrť pro papaláše a turisty.“

Obavy místních lidí vycházely z reálného základu – přípravy na rekonstrukci některých domů v oblasti Jánského vršku už začaly a měly vést k vystěhování několika stovek lidí. Také další projekt stavby hotelu s vystěhováním stovky bytů byl realitou a měl podporu městského výboru komunistické strany. V tu dobu se na obhlídku čtvrti vydal dokonce i šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán se suitou úředníků a fámy o plánech na celkovou přeměnu Malé Strany byly na světě.

O tom, že Malá Strana skutečnou modernizaci potřebuje, přitom nepochyboval téměř nikdo. Podle Horyny, který bydlel kousek od Malostranského náměstí, bylo řádově deset procent místních domů na spadnutí a mnoho dalších se tomu stavu blížilo. Byty patřily do nejnižší kategorie a řada z nich byla téměř neobyvatelná. Některým uličkám se říkalo „uličky hrůzy“ – odpadky nikdo neuklízel a potkanů se tu procházelo víc než lidí. Do opravy domů se tady neinvestovalo dlouhé desítky let, Praha se rozrůstala do panelových sídlišť na okrajích a historické centrum (k jeho štěstí) zůstávalo stranou zájmu komunistů. Občas se jen vynořil nějaký megalomanský plán, například na stavbu silnice, která by protnula Kampu a po níž by jezdily i náklaďáky. Plán se dokonce postupně změnil do podoby „malostranského tunelu“, který měl nákladní dopravu vést podzemní cestou, ale vše zůstávalo v rovině obecných vizí.

S historickým jádrem města na levém břehu Vltavy si ostatně nevěděli příliš rady ani předchůdci komunistů – na přelomu devatenáctého a dvacátého století zasáhla i Malou Stranu vlna asanace, které za oběť padla řada barokních a renesančních domů. A už mezi válkami se objevovaly plány přestavět Kampu na luxusní rezidenční čtvrť nebo oblast vyhrazenou úředním budovám. Vždy ale zůstalo jen u plánů a čtvrť chátrala.

Mami, co je to výtah?
Jan Kasl se na Malou Stranu, konkrétně do Vlašské ulice, nastěhoval s rodinou na konci sedmdesátých let. „Byt měl sice sto metrů čtverečních a platili jsme nájem sto korun měsíčně, ale střechou zatékalo, byly tam jen jedny kamna, teplá voda netekla, pojistky vypadávaly několikrát denně, a když jsme zapnuli pračku, ve zbytku baráku netekla voda. Stěny byly špinavé a celá dispozice bytu byla nesmyslná, protože vnitřek domu byl opakovaně improvizovaně přestavován – od sousedky nás například oddělovala jen několikacentimetrová přepážka. Slyšet bylo úplně všechno,“ popisuje Kasl. A připojuje detail, který se mu při charakteristice tehdejší Malé Strany vždy vybaví: „V jednom zmodernizovaném domě nedaleko od nás byl široko daleko jediný výtah na Malé Straně. Děti si tam chodily hrát – jezdily výtahem a připadaly si jako v jiném světě.“

Přesto bylo bydlení na Malé Straně pro mnoho lidí snem. Byla zanedbaná, ale měla neopakovatelnou atmosféru, kterou vytvářelo nejenom sousedství Pražského hradu, Karlova mostu nebo Petřína, ale především lidé. Bylo to místo, kde žila řada umělců, spisovatelů, filozofů i „figurek“, které se příliš nezměnily od dob Nerudových Povídek malostranských. „Vznášel se tu neuvěřitelný genius loci historického místa, a zároveň to byla taková zvláštní izolovaná vesnice uvnitř velkoměstského centra. Všichni jsme se znali, po místních hospodách jsme vytvářeli idealistické plány na změny společnosti a taky jsme si doslova ‚viděli do talíře‘,“ dodává Kasl.

Jiná liga
Ochota vzdorovat se šířila napříč malostranskou komunitou. Po demonstraci na Kampě přišla další dvě shromáždění, několik protestních peticí a jednání na radnici. K žádné represi ze strany úřadů přesto nedošlo, přitom podobné protesty proti tunelu pod Stromovkou (který se teď staví) policie tvrdě rozháněla. Důvod byl zřejmě ten, že u Stromovky se scházeli izolovaní protirežimní aktivisté, kdežto na Malé Straně šlo o poměrně široké hnutí místních lidí. K zásahu proti nim nedošlo ani poté, kdy za protestující veřejně vystupovali už i disidenti. Nebo když se někteří z iniciátorů protestů začali scházet nad přípravou dokumentu „Praha nahlas“. Ten měl být obdobou studie slovenských intelektuálů „Bratislava nahlas“, jež poukazovala na neutěšené životní podmínky ve slovenském hlavním městě a kterou Václav Havel později charakterizoval jako „slovenskou Chartu“.

Vyvrcholením protestů byl vznik Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan, které mělo vést diskuse s úřady a hájit zájmy místních obyvatel. Jeho ustavující schůze byla shodou okolností naplánována na 17. listopad 1989, takže někteří účastníci schůze přibíhali do malostranské hospody Baráčnická rychta rovnou z demonstrace na Národní třídě. „Pak se všechno měnilo takovým tempem, že se samozřejmě měnil i význam sdružení,“ připomíná Mojmír Horyna. Chvíli ještě sdružení hrálo politickou roli a nominovalo Jana Kasla jako zastupitele na radnici Prahy 1. Postupně se ale měnilo spíš v kulturní spolek, který pořádá výstavy. Existuje dodnes, ale postavení silného hráče v rámci proměn Malé Strany ztratilo.

„Je to smutná věc, ale to, proti čemu jsme v devětaosmdesátém protestovali, se na Malé Straně stalo,“ konstatuje Mojmír Horyna, který se sám z Malé Strany odstěhoval, ale stále tu má část rodiny. „Proběhla tu hotelizace, zbyla tady asi jen třetina původních obyvatel, skoro úplně zmizely rodiny s malými dětmi. Jakmile sem začaly proudit velké peníze, začala se hrát úplně jiná liga a ukázalo se, že naše představy o vztahu k domovu vlastně skoro nikoho nezajímají.“

Velkou část domů na Malé Straně získaly v restitucích rodiny původních majitelů. Někteří z nich nabídli za jejich byty nájemníkům luxusní odstupné, domy modernizovali nebo prodávali dál, aby z nich vznikly hotely, penziony či kanceláře. Jiní nechávají budovy dál chátrat. Ke „zmrtvění“ čtvrti zásadně přispěla i expanze parlamentu, který si bez diskuse zabral celý blok malostranských paláců a přilehlých domů. „Stav z konce osmdesátých let byl neudržitelný a modernizace i majetkové změny byly nezbytné. To je jasné. Taky se nedá říci, že by se některé stavby nebo rekonstrukce nepovedly,“ hodnotí situaci Jan Kasl. „Ale celkově z toho vznikl turistický hnus. Pouhá kulisa, nakašírovaný památkový disneyland. V restituci se třeba vrátila budova, v níž byla unikátní historická pekárna a majitelé tam namísto obnovení pekárny pronajali prostory pro jednu z mnoha prodejen s nevkusným sklem a suvenýry.“

Na Malé Straně se skutečně nevyrojily obchůdky, jak je všichni mohli znát z četby nebo filmů, přesto tu několik obchodů s potravinami či levnějších hospod pro místní zbylo. Bylo by ale naivní si myslet, že právě tady, v nejhezčí pražské čtvrti, šlo ohromnému tlaku peněz vzdorovat.


Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte