Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Ekonomika, Politika

S láskou Telecom

Mrzne, až praští, ale telefonuje se tu fakt levně. (Finsko) • Autor: Profimedia.cz
Mrzne, až praští, ale telefonuje se tu fakt levně. (Finsko) • Autor: Profimedia.cz

Proč české volání patří k nejdražším na světě

„Zatím jsou jich desetitisíce, ale všichni jsme přesvědčení, že půjdeme nahoru,“ říká v zasedačce jedné z čerstvě rekonstruovaných budov pražského Karlína Tomáš Budník. Firma, jež tu sídlí a která by měla čtyřicetiletého manažera „vytáhnout nahoru“, se jmenuje U:fon a desetitisíce, o kterých pan Budník mluví, jsou lidé, které dodnes dokázal čtvrtý a nejmladší mobilní operátor v Česku zaujmout. Podle Budníka je ta šance jasná a přebít velkou trojku (Telefónica O2, T-Mobile a Vodafone) chce U:fon především jednou zbraní: nabídkou levných hovorů. „V Česku je volání předražené,“ tvrdí pan Budník, „to dnes cítí každý, a to se musí změnit.“

Mrzne, až praští, ale telefonuje se tu fakt levně. (Finsko) • Autor: Profimedia.cz
Mrzne, až praští, ale telefonuje se tu fakt levně. (Finsko) • Autor: Profimedia.cz

Vzrušující zákoutí

Ne že by to měl přes všechny smělé vize o „zatřesení“ s českým trhem měnit pouze U:fon. Jeho technologie je neobvyklá a jeho mobilní síť má pokrytí okolo pětašedesáti procent Česka, což se s konkurencí zatím nemůže rovnat. Nicméně přesvědčení manažera Budníka, že Češi platí za své účty neúměrně moc peněz, podtrhla minulý týden i zpráva OECD. Podle ní Češi platí čtvrté nejvyšší sumy za volání na světě. Hůř jsou na tom pouze Američané, Španělé a Francouzi. Například Finové nebo Nizozemci mají podle OECD za stejné služby účet až čtyřikrát nižší. Proč právě Češi skončili na opačném konci?

Dokument OECD okamžitě na českých internetových serverech strhl bouřlivé diskuse o nehoráznosti a vyděračských metodách zdejších operátorů. Než se ale pustíme do pátrání po příčinách toho třaskavého sdělení, u zprávy na okamžik zůstaňme. Jak dnes totiž upozorňují zástupci tuzemských telekomunikačních firem i odborníci, OECD do svého srovnání nezahrnula volné minuty nebo různé bonusové služby. „Ty jsou přitom v Česku poměrně košaté,“ říká šéfredaktor měsíčníku Mobily Tomáš Doseděl s tím, že podle vlastního průzkumu jeho časopisu nepatří české ceny k těm nejvyšším. Ostatně nelichotivou bilanci zmírňuje i detailnější studie OECD z loňského roku, kde lze najít hned jedenáct evropských zemí, kde lidé platí za mobilní služby víc než v Česku.

Jak ovšem experti i lidé z branže druhým dechem dodávají, rozhodně to neznamená, že by ceny volání v Česku patřily mezi evropskou láci a nemohly být nižší. O tom, že přesahujeme evropský průměr, píše nejen OECD, ale například i loňská zpráva Evropské komise. U analýz a odborníků se přitom vyplatí zůstat i nadále. Český svět mobilních operátorů totiž při bližším pohledu odhaluje vzrušující a dosud opomíjená zákoutí. A mnohem srozumitelněji se pak jeví i samotné cifry na měsíčních fakturách.

Vítej na kolejích
Frank Lauri z univerzity ve finském Jyväskylä vsadil ve svém životě na mobilní technologie a jejich studiu odevzdal většinu energie – nejprve jako výzkumník v univerzitním technologickém centru a následně i jako expert pomáhající vědecké novinky zavádět do praxe. To, že právě jeho země patří podle všech zmíněných studií mezi evropské šampiony v nízkých cenách za volání, si podle Franka Lauriho Finové dobře uvědomují a mají pro to i dva dobře srozumitelné důvody.

Jde především o někdejší rozhodnutí finských politiků o tom, že operátoři nemohou své zákazníky uvazovat smlouvami na několik let. „Smlouvy na paušál se braly jako omezování svobody. Tu myšlenku, že když se vám něco nelíbí, můžete během pár dní bez jakýchkoli pokut nebo problémů odejít ke konkurenci, všichni považovali za základní občanské právo,“ vysvětluje Frank Lauri. A to samozřejmě znamenalo jediné – obavu z úprku zákazníků ke konkurenci a daleko tvrdší boj mezi operátory, tlačící ceny dolů.

Volný přechod mezi operátory má v Česku pouze zákazník používající předplacenou SIM kartu s kreditem – ceny za tuto službu jsou tu ale ještě výrazně vyšší než u klasických smluv. Takže výsledek? Zatímco svého mobilního operátora změnilo ve Finsku v uplynulých letech téměř sedmdesát procent lidí, v Česku jen něco přes tři procenta.

Nejdůležitější je možnost volby – a ta v Česku chybí. • Autor: Profimedia.cz
Nejdůležitější je možnost volby – a ta v Česku chybí. • Autor: Profimedia.cz

Zákaz smluv už ve Finsku dva roky neplatí, nicméně druhý důvod podepisující se na finské láci trvá v zemi dodnes. Jde o tzv. virtuální operátory, zhruba šest let se rozvíjející novinku, kterou dnes znají s výjimkou Česka a Řecka prakticky všechny země Evropy. Virtuální operátor se dá přirovnat k soukromé dopravní firmě provozované na státní železnici.

„Koleje sice vznikly původně jen pro státní dráhy, s postupem času ale zvítězilo přesvědčení o blahodárném účinku konkurence a na koleje byli vpuštěni i další provozovatelé,“

vysvětluje metaforu

Martin Vyleťal

z internetového serveru Lupa.cz. V tuzemsku sice s ohledem na nedotaženou proměnu Českých drah příměr poněkud kulhá, princip je ale pochopitelný i pro domorodce: mobilní operátoři, kteří vystavěli po krajině stožáry s vysílači, jednoduše pustili do své sítě i další firmy.

Ve Finsku tak dnes podobně jako ve většině evropských zemí fungují tři velcí operátoři, vedle nich ale zhruba desítka dalších firem nabízejících stejné služby. Jsou to nejrůznější společnosti, které často nemají s telekomunikacemi příliš společného. Jednu ze sítí ve Finsku provozuje například řetězec rychlého občerstvení Hesburger. Motivy firem mohou být různé. Ať už jde o obyčejný byznys (virtuální operátoři dokážou vydělávat například díky minimalistickému provozu v jediné kanceláři, i přesto, že platí původnímu operátorovi nemalé poplatky za pronájem), nebo je rozhodující touha mít vlastní mobilní síť se svým jménem, a kombinovat si tak zákaznické výhody. Něco takového je běžné třeba v sousedním Německu. Mezi třicítkou virtuálních operátorů tam lze najít třeba potravinářskou firmu Tchibo nebo síť supermarketů Penny Market.

Zavřené dveře
Pochopitelně platí něco za něco a „nízkonákladoví“ operátoři většinou nenabízejí ani zdaleka takový servis jako ti klasičtí. Podle expertů je však nejdůležitější ona možnost volby. Ta tedy v Česku prozatím zcela chybí. Na něčem blížícím se běžnému evropskému modelu se už sice česká Telefónica O2 dohodla s dvěma velkými firmami – elektrárenským gigantem ČEZ a sítí velkoobchodů Makro – a vytvořila pro ně speciální tarif. Stále ale nejde o plnohodnotné virtuální operátory, jejichž služby by mohl využívat kdokoli.

„Tady jsou zavřené dveře, zkoušeli jsme to několik let, ale nikdo z těch tří velkých firem nás do své sítě prostě nepustí,“ krčí ve své kanceláři rameny manažer Tomáš Budník. Než totiž loni nastoupil do U:fonu, snažil se prý právě on jako manažer telekomunikační firmy GTS Novera o vytvoření prvního virtuálního operátora v Česku – neúspěšně.

Vysvětlení ze strany „velké trojky“ je poměrně jednoduché a vlastně se mu nedá ani moc vytknout. „Jsou to naše technologie, které jsme v průběhu let náročně budovali, a zatím nám nikdo nenabídl podmínky, za nichž bychom se o ně chtěli dělit,“ říká ředitel marketingu společnosti T-Mobile Petr Dvořák a podobně hovoří i zástupci zbylých operátorů. Čím to tedy ale je, že se v jiných zemích operátoři dohodnout dokázali?

Zástupci zmiňované firmy GTS Novera, ale také odborníci zabývající se mobilními telekomunikacemi mají jasno – klíčovou roli sehrál v jiných zemích telekomunikační úřad. Ten mobilním operátorům rozděluje licence i kmitočty, na kterých pak svou síť provozují. Stanovuje ale například i maximální ceny za propojení zákazníků jedné mobilní sítě s druhou. Jen pro připomenutí – ještě na konci devadesátých let si ve snaze udržet co nejvíc lidí ve vlastní síti účtovali mobilní operátoři i desetikorunu za pouhé propojení s konkurenčním mobilem. To už dnes neplatí – díky nařízení Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) musí být cena zhruba pětkrát menší. A podobnou roli by měl ČTÚ podle nových uchazečů sehrát i tentokrát.

„V Česku platí stejné zákony jako ve zbytku Evropy, jinde jsou však telekomunikační úřady mnohem aktivnější k otevírání trhu,“říká předseda Asociace provozovatelů kabelových a telekomunikačních sítí Přemysl Klíma. Jeho slova přitom částečně potvrzují i odborníci – v Německu telekomunikační úřad příchod virtuálních operátorů podporoval s odvoláním na zákon o svobodném podnikání, ve Francii nebo Dánsku zase úředníci začali kritizovat monopol vytvářený na trhu velkými hráči; ti se pak lekli, zahájili hovor se zájemci o vstup do sítě a trh se skutečně otevřel.

Pomoc přichází z Bruselu
Něco podobného se, jak všichni víme, zatím v Česku nestalo. A ani nejbližší budoucnost nevypadá pro frontu virtuálních zájemců zrovna optimisticky. „My jsme si dělali několik analýz a žádný monopol tu není,“ tvrdí šéf ČTÚ Marek Ebert.„Vyšlo nám, že konkurence v Česku funguje dobře,“ dodává s tím, že ani rozmach virtuálních operátorů v jiných zemích jeho názor nezměnil. V čem se tedy liší Česko od Německa nebo Británie, kde obdobný úřad ve snaze snížit zákaznické ceny aktivně vstup konkurence podpořil? „Do hry vstoupíme teprve tehdy, když je něco špatně, a jak říkám, podle nás je v Česku vše v pořádku,“ opakuje ředitel Ebert.

Nadějné je, že aktuální podobu českého mobilního trhu mohou v budoucnu proměnit ještě jiné vlivy. Ve hře je především postupné uvolňování vysílacích frekvencí po končící analogové televizi. Ty se totiž dají kromě televize využít právě i pro mobilní telefony. „V éteru bude brzy daleko víc místa a uvažujeme o vypsání soutěže na provoz čtvrtého klasického operátora,“ slibuje šéf ČTÚ. Možná největší tlak na český trh se ale už dnes chystá v Bruselu. Evropská komise se totiž kromě další regulace cen za roaming aktuálně zabývá i plánem na to, jak donutit mobilní operátory vzdát se svých vysílačů a otevřít se tak konkurenci úplně. V ideálním modelu by pak evropský éter měl fungovat jako onen idealistický model otevřené železnice: vysílače by provozovaly samostatné firmy, které by po splnění určitých podmínek musely „otevřít dveře“ všem.

PŮJDE TO DOLŮ
Odpověď na otázku, kolik reálně stojí jedna minuta volání, a tedy jak moc platí zákazníci operátorům navíc, sami operátoři odmítají. „Je to obchodní tajemství, navíc to závisí na kvalitě a náročnosti techniky,“ zní nejčastější vysvětlení téhle mlčenlivosti. Jisté vodítko nabízí zákazníkům pravidla stanovovaná Českým telekomunikačním úřadem – maximální cena za spojení z vlastní sítě s konkurencí je podle aktuálního ceníku 2,31 koruny, od nového roku to bude 1,96, a jak je doslova uvedeno v zákoně, cena by se „měla blížit nákladům“. Jak ale druhým dechem experti dodávají, skutečná cena za spojení může být naprosto zanedbatelná. Ve chvíli, kdy se v jediném místě odehrávají tisíce hovorů naráz a technika slouží jen jako most, se prakticky blíží nule.
Tomu, že se ceny budou i nadále snižovat, ostatně nahrává i důležitý fakt – v Česku dnes podle statistik vychází na jednoho člověka 1,3 SIM karty. To znamená, že mobil používá už téměř každý, někdo dokonce dva. Noví zákazníci se tak mohou rekrutovat prakticky už jen z řad kojenců nebo – a to je důležitější – z řad konkurenčních operátorů. Dva největší – Telefónica O2 a T-Mobile – ovládají každý téměř čtyřicet procent trhu, čtvrtina patří Vodafonu. „Konkurenční boj se bude přiostřovat,“ shodují se dnes marketingoví specialisté těchto firem. „A je jasné, že ceny půjdou dolů.“

On-line rozhovor s Přemyslem Klímou na respekt.cz - 1.9. od 11:00. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].