Lék na filmové strádání

Česká kinematografie se potápí a je nutné s tím urychleně něco udělat

Ve velkém byznysu se to dělá běžně: vláda chce do země nalákat velkou zahraniční firmu, která k nám přinese nové pracovní příležitosti a zvýší domácí obrat průmyslu, a protože o ni mají zájem i jiné státy, svolí se k službičce. Část z nákladů vložených na stavbu továrny firmě vrátí, samozřejmě větší, než jí nabízejí někde jinde. Protože i tak to bude pro zemi hodně dobrý obchod. V českém filmovém průmyslu to ale takhle nefunguje, podobné injekce mu vlády odpírají. Podle čerstvých analýz jsme tak za posledních šest let přišli o sedm miliard korun. A ještě o mnohem víc, protože nejde jen o peníze ze zahraničí, ale také o ty, které by zde mohli za lepších podmínek vytvořit tuzemští tvůrci. Jak je to možné?

Ostuda
V pátek se o tom znovu mluvilo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti: filmové podnikání je v kraji opravdu svérázným průmyslovým odvětvím. Točí se v něm sice velké peníze a motají se kolem něj lobbisté podobně jako třeba ve strojírenství, ale na rozdíl od něj dlouho nebyl v nejvyšších patrech české politiky nikdo, kdo by bral filmaře jako vážné partnery do debaty. Stačí se podívat na poslední ministry kultury: o filmový průmysl se pořádně zajímal jen Vítězslav Jandák, což mělo logiku, sám byl dříve jeho aktérem (bez ohledu na úroveň jeho herectví). Dokonce během svého krátkého mandátu protlačil přes…