Jedním z nejdůležitějších momentů plánu amerického ministra financí Hanka Paulsona na záchranu ekonomiky je otázka omezení platů šéfů finančních institucí, jichž se plán týká. Většina pozorovatelů si myslí, že jde jen o divadlo pro voliče: pokud se má každý obyčejný Američan ze svých daní podílet na gigantickém záchranném plánu a dokonce zadlužit svoje děti, pak je logické, že „rozhněvanému lidu“ musí být cosi předhozeno. V demokratickém státě se zkrátka nerozhoduje ve vzduchoprázdnu.
Druhá věc je pohled samotných amerických zákonodárců. Ne že by se snad páni reprezentanti a senátoři měli špatně, ale oproti bossům z Wall Street jsou to žebráci: vydělávají stokrát i tisíckrát méně a to ještě nemají nároky na žádné bonusy a zlaté padáky, protože stát není akciová společnost.
Nejde ale jen o populismus a politickou průchodnost. Podle ekonomů je zjevné, že šéfové finančních institucí byli přemotivováni. Touha po obrovských bonusech je – možná – jednou z příčin nezdravého nafouknutí bubliny, která před rokem a půl začala praskat. Odměny na Wall Street se dostaly mimo racionální proporce.
Proto se zdá být logické, že především v těch společnostech, které žádají pomoc daňových poplatníků, je rozumné platy na dočasnou dobu omezit. Jenže ekonomie je zrádná disciplína, vše má prostě své náklady a výnosy. Nejpregnantněji to vyjádřil John Carney na blogu www.clusterstock.com. Omezí-li se platy šéfů finančních firem, odejdou největší talenty do nefinančního sektoru a bankovní sektor bude oslaben. Omezí-li se platy ve všech veřejně obchodovatelných firmách, odejdou ti nejschopnější do neobchodovatelných firem, do hedgeových fondů nebo fondů rizikového kapitálu. Dodejme, že korporace si mohou najít cestičky: životní a kapitálové pojistky a požitky v podobě služebních aut, vrtulníků, letadel apod.
Otázka také je, jak že má být omezení platů vlastně nastaveno. Americká zmrzlinářská korporace Ben and Jerry (založili ji dva hipíci v garáži) měla kdysi vnitřní podnikové pravidlo, že plat šéfů může být jen sedmkrát vyšší než plat uklízečky. Musela ho ale po pár letech zrušit. Prostě to nefungovalo.
Autor sloupku sice není americký daňový poplatník, ale dočasné omezení platů na rozdíl od Johna Carneyho podporuje. Bez něj totiž ten důležitý záchranný plán neprojde. Politika se nedělá ve vzduchoprázdnu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
