Atlantida českého proletariátu

Neorenesanční interiér Galerie Rudolfinum je tak výrazný, že se chtě nechtě podílí na vyznění každé výstavy. Před dvěma lety u Skálových prací na téma přírodních kultů evokoval vrcholné období kolonialismu, kdy se Evropa poprvé více seznámila s šamanskou magií. Na nynější výstavě fotografií Václava Jiráska Industria zase připomene gründerskou éru zdejšího těžkého průmyslu. Freudistickou hantýrkou by se dalo říci, že architektura Rudolfina ztělesňuje jakési superego druhé poloviny 19. století – pýchu vrstev, které si myslely, že civilizaci dovedly k naprosté dokonalosti. Cyklus rozměrných fotografií naopak otevírá výhled do temné říše potlačených instinktů, z nichž vzešla ničivá sociální odveta. Dnes ovšem proletářské revoluce aspoň v Evropě nejspíš odezněly, mamutí továrny pustnou a poslední představitelé klasického dělnictva vyhlížejí na Jiráskových fotografiích jako fantastické bytosti, jež by se víc než k ponkům hodily do gotických románů nebo na benátský karneval. Sdělení výstavy je silné, není však úplně jasné, co vlastně říká.

Krajiny, zátiší, oltáře

Velkým formátem, barevností i kompozicí připomínají vystavené fotografie staromistrovská plátna. Světlo, jež do rozlehlých továrních hal proniká většinou shora, se v komplikovaném prostoru lomí do bohatě odstíněné škály stříbřitých, zlatých a medových tónů až k asfaltové černi nejhlubších stínů. Z víceméně neutrálního…