Jeden den v životě

Babička a já zažíváme typické anglické ráno v londýnské městské části Camberwell. Dneska máme odletět do Prahy. Tam bydlíme… Neodletěli jsme, protože si zrovna ten den vybrali teroristi jako ideální datum. Bombový útok se jim sice nepovedl, zato dopravní zvládli na jedničku. Posloucháme zprávy, z rozhlasu na nás chrlí dokola, že Interpol pozatýkal 24 teroristů a že na londýnských letištích je stupeň nebezpečí teroristického útoku číslo pět. A taky že se plno letů odkládá, nebo že se vůbec nelítá. Londýn je krásný město, ale je to město a v něm spousty lidí. Babička i já jsme se už nabažili londýnského shonu, a tak jsme se polekali, že se nedostanem domů, a hned jsme volali do naší agentury EasyJet. Tam na nás promluvil hlas automatu na kafe něco v tom smyslu, že je všechno v pořádku a že my se nemáme čeho bát. A konverzace přes telefon vedla asi k takovému cíli: „If you want to listen to something funny, press 1.“ Zprávy v rádiu se pořád opakovaly, a tak jsme se rozhodli, že přece jen zkusíme zajet na letiště. Na Gatwick jsme dorazili dvě hodiny před plánovaným odletem. Stejně asi jako deset tisíc lidí. Možná víc… V hale byla napjatá atmosféra, vydýchaný vzduch, co chvíli okolo nás probíhali saniťáci, aby odvezli někoho, kdo zkolaboval. Nepanovala panika, ale zoufale pomalý pořádek. I na záchodech bylo celkem klidno, protože když někdo pocítil potřebu, velice rychle ho to přešlo, jelikož stál zrovna frontu na něco velice důležitého. Fronta se stála na cokoli, kromě východu z letiště. Zástupy lidí přešlapovaly na místě, aby se mohly posunout za 10 minut o pár centimetrů. Policisti? Řekl bych, že nedělali nic kromě toho, že tam byli. Jen tak nezúčastněně chodili po letišti a ruce třímali těžké samopaly.

Tisíckrát ne

Informační tabule s odlety vypadala jako trest školáčka, který měl napsat tisíckrát slovo „cancelled“. Takže teď jsme věděli, že se nikam nepoletí. A neměli jsme ani tušení, co dělat dál. Zeptali jsme se letištní služby. Že prý si musíme sehnat informační přepážku naší společnosti. A poslali nás na opačný konec letiště. Přitom ta přepážka byla pár metrů od nich. A stála u ní obrovitá fronta: tak strašně velkou a tlustou žížalu z lidí jsem ještě nikdy neviděl. Zařadili jsme se. Když jsme po čtyřech hodinách přišli na řadu, docela mě překvapilo, že za pultíkem sedí jen dva – úplně vyčerpaní – úředníci z EasyJetu. Náš případ byl asi trochu komplikovanější, protože úředník hodně hlasitě pomlaskával. Při každém tom mlasknutí mně pořádně zatrnulo. „Sunday!“ řekl nám nakonec. Babička propukla v pláč a já zčervenal. S tím se nedalo nic dělat. Dostali jsme akorát nové datum odletu a šli poprosit o nocleh. Už jen zbytečná cesta na letiště a zpátky nás stála skoro 40 liber. Naštěstí jsme pár peněz ještě měli a navíc jsme mohli bydlet u přátel. Netuším, co bychom dělali, kdyby bylo nutný bydlet v hotelu, na ten už jsme neměli. Myslím, že v té frontě by se našlo dost lidí, kteří neměli takový štěstí. Před námi ve frontě stála matka s dcerou. Když jim úředník řekl, že poletí až v neděli, chtěly vědět, kde budou mít náhradní ubytování. Neměly peníze, ale byly pojištěné. Jenže jim ukázali papír, na kterém stálo, že v případě teroristického útoku pojištění neplatí. „I’m sorry. I’ve finished conversation,“ řekl úředník. Ta paní byla celá bledá.

Boty dolů

Zprávy pak opakovaly to samé, nové bylo jen to, že se zavádějí přísná bezpečnostní pravidla. A že si člověk do letadla může brát jen průhledný pytlíček, ve kterém smí mít pas, klíče, peníze a pití pro kojence. Třetí den jsme měli svůj termín, ale když jsme ráno viděli v televizi fronty, které se táhly až před letištní halu, popadl nás strach, že zase neodletíme. Měli jsme letět v 19.15, ale pro jistotu jsme babička i já byli na letišti už kolem poledne. Čekali jsme, až se otevře odbavovací přepážka u EasyJetu. A přiznávám, předbíhal jsem. Odevzdali jsme kufry, následovalo celkové prošacování, dolů musely jít i boty. Ale nijak dlouho nás to nezdrželo. Byli jsme už zvyklí. A pak už jen hladký start. Ale ten den teroristi zabili nějaký lidi v Bagdádu.

Autor je student prvního ročníku průmyslovky.