V dějinách se pravidelně objevují v jádru pěkné myšlenky, jejichž soutěživé rozvíjení vede k extrémům, sektářské nesmiřitelnosti a pohrdání těmi, kteří se nepředhánějí v jejich vyznávání. Dosud si pamatujeme věrozvěsty třídní spravedlnosti, ale ani šíření křesťanského evangelia či civilizačního pokroku se neobešlo bez ostudných úletů. I proto se nelze divit jisté nedůvěře, kterou obecný lid chová k bojovnému feminismu, potažmo k textům genderových studijních programů, které se zabývají nerovnostmi mezi společenskými rolemi mužů a žen. V předmluvě k publikaci Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu děkuje autorka Martina Pachmanová za podporu především americkým nadacím, neboť v českém prostředí by prý pro feministický výklad dějin umění nenašla dostatek porozumění. A nám teď nezbývá, než také poděkovat, neboť knížka se povedla.
Samozvaní protektoři
Zkoumané období je zhruba vymezeno lety 1895–1939. Jeho počátek autorka nespojuje s žádnou převratnou událostí, snad jen se zřízením speciálních škol pro malbu květin a pro vyšívání na pražské UMPRUM, kam mohly být přijímány také dámy. Závěr se naopak kryje s významným historickým okamžikem – nastolením prvního z totalitních režimů, které na další půlstoletí zdeformovaly všechny mezilidské vztahy včetně genderových. Do popředí v knize vystupují v podstatě jen dvě umělecké generace. Ta první, z níž je nejčastěji citován F. X. Šalda, souvisí s přeměnou unylé atmosféry secese…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
