Mít tak hrnec ze Severní Koreje

Leží vedle sebe, obývají je lidé stejného jazyka a stejného původu, a přece nemohou být od sebe dál. Severní a Jižní Korea jsou dva různé světy s různými lidmi, které ale pojí jedna touha: spojit se a žít zase spolu. Problém je, že dnes si to ještě nikdo neumí představit. Pouze vědí, že to bude dlouhé a drahé. První nesmělé kroky už ale přesto začaly.

V zemi, kde měsíc znamená dvacet minut

Na světě dnes neexistuje větší ekonomický rozdíl mezi sousedními zeměmi, a návštěvník Korejského poloostrova si jej nemůže prohlédnout při cestě po zemi. Normální silniční či železniční spojení mezi severem a jihem neexistuje. Letadla létají oklikou přes Peking. Dojmy nasáté na letištích obou hlavních měst ale úplně stačí. Zatímco z Pchjongjangu létá maximálně jeden pravidelný spoj denně a někdy ani to ne, soulskou runway rolují letadla každých pár minut.

Soul je dnes desetimilionové město postavené z trosek korejské války a Praha je proti němu poklidné maloměsto bez aut. Podzemí je provrtané jedenácti linkami metra, povrch dálnicemi, z nichž některé visí na pilotech přímo nad řekou, protože se jinam nevejdou. Mosty pro auta jsou pro jistotu dvoupatrové, přesto je šance vyhnout se ranní zácpě asi tak velká, jako že tu potkáte autobus se severokorejskými turisty.

V šedesátých letech patřila Jižní Korea k nejchudším zemím světa, třetina obyvatel trpěla hlady a střední třída byla…