Příběh, který změnil historii, začal velmi prostě: před osmačtyřiceti lety, 1. prosince 1955, jela pomocná švadlena Rosa Parksová z Montgomery ve státě Alabama domů z práce. V autobuse seděla v desáté řadě, unavena po směně, když tu jí řidič nařídil, ať uvolní místo jinému cestujícímu. Rosa Parksová byla totiž černoška a řidič i onen cestující běloši. Na americkém jihu v té době stále platila pravidla rasové segregace a v Montgomery obzvlášť striktní: v autobusech měli černoši vyhrazena místa vzadu, i ta ovšem museli na výzvu uvolnit.
Rosa Parksová však ten večer odmítla. Nepohnul s ní ani křik řidiče Jamese Blakea, pouze tiše opakovala, že má právo sedět, a raději se nechala zatknout. Jen pro dokreslení tehdejší atmosféry: z policejní stanice měla povolen jeden hovor, zavolala tedy rodičům; první otázka její staré matky zněla: „Bili tě?“ („Nikdo se mě nedotkl,“ mohla naštěstí odpovědět paní Parksová.) Poté byla propuštěna na kauci – složil ji bílý liberální advokát Clifford Durr, pro jehož ženu Rosa Parksová příležitostně šila – a úřady ji obvinily z porušování segregačních zákonů.
Byla to událost, na jakou vůdci černošské komunity v Montgomery čekali: 42letá Rosa Parksová byla vzorná občanka, řádně vdaná a zaměstnaná, ve volném čase dělala tajemnici v místní pobočce Národní asociace pro povznesení barevného obyvatelstva (NAACP) – a byla dost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
