Profesor Josef Pfitzner utkvěl v obecném povědomí hlavně tím, že na něm byla v září 1945 vykonána poslední veřejná poprava v českých zemích, které na pankráckém náměstí přihlížel stotisícový dav. Devadesátiminutový dokumentární film Pavla Štingla Deník pana Pfitznera je pozoruhodnou studií o podivných pohybech novodobých dějin, ale také velkým příběhem, jehož paradoxním tématem je lidská malost. Úvodní záběry ukazují nekonečné řady zaprášených krabic v jakémsi polozapomenutém archivu, kde Pfitznerova historie dlouho spala, dokud ji filmaři nevynesli na světlo. Pak spatříme pohublého, skeptického muže s oduševnělou tváří, který lakonicky odpovídá na otázky lidového soudu. Následuje vizuální šok: stejný muž o nějakých pět let dříve jako hajlující tlouštík v uniformě SA s arogantním výrazem, jedovatýma očima a zpupně našpulenými rtíky. Jak k takové proměně došlo? Odpověď nabízejí Pfitznerovy deníky z doby protektorátu, jejichž český překlad posloužil před více než půlstoletím jako předmět doličný v profesorově procesu. Deníky se také staly prvotní inspirací a východiskem filmu.
Pilný žák
Autoři filmu předkládají koláž z dokumentů, starých filmových týdeníků, fotografií z Pfitznerových soukromých alb, citátů z jeho knih, projevů, korespondence i deníků, ale i z dobového tisku a tajných hlášení. Vlastních komentářů se zdržují, příběh ožívá v černobílých záznamech minulosti, které se střídají s barevnými záběry současné krajiny kolem profesorovy rodné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
