0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura3. 5. 199810 minut

Zemřel Claude Lanzmann, autor dokumentu Šoa

Nejznámější dokument o holocaustu trvá devět hodin

Claude Lanzmann, 2014

Ve věku 92 let zemřel Claude Lanzmann, autor devítihodinového dokumentu Šoa. Připomeňte si jeho monumentální dílo následujícící recenzí a rozhovorem Jsem dnes jediný na světě.  

Ve slavném filmu Clauda Lanzmanna Šoa vystupuje jako jeden z hlavních svědků nacistického vyvražďování Židů Čechoslovák Rudolf Vrba. Na titulku má pod svým jménem jednoduše a výmluvně uvedeno: „ten, který přežil Osvětim“. V poměru k milionům obětí vyhlazovacích táborů je každý přeživší výjimkou, nepatrným aritmetickým vychýlením z pravidla, v němž zákonem byla smrt a přežití odchylkou. (V obrácení tohoto poměru spočívá hlavní faleš jinak dobře míněného Spielbergova Schindlerova seznamu.) Mimořádný Vrbův životní příběh však překračuje i teoretické vzorce pravděpodobnosti: nejenže přežil dva děsuplné roky v Osvětimi, ale rok před koncem války se mu - spolu s jedním přítelem - podařilo z osvětimského pekla uprchnout, po dramatické cestě se dostat na Slovensko a tam v létě 1944 vypracovat a židovským organizacím předat de facto první podrobnou a očitou zprávu o hrozivých rozměrech nacistické genocidy páchané na židovském národě.

Reklama

Rudolf Vrba své ojedinělé „válečné“ osudy zaznamenal začátkem 60. let (přispělo k tomu oživení zájmu o holokaust, vyvolané právě probíhajícím jeruzalémským procesem s A. Eichmannem) v dokumentárně-beletristických textech, které byly nejprve publikovány na pokračování v britském deníku Herald Tribune a v roce 1963 vyšly jako samostatná publikace. Vrba tehdy žil již deset let na Západě, a tak bylo vydání jeho vzpomínek v Československu nemyslitelné. Po řadě překladů vychází česky až nyní, pod názvem Utekl jsem z Osvětimi. Je to neobyčejně cenná kniha-svědectví, kniha-dokument o největším zločinu v moderních dějinách, ale zároveň i kniha, jejíž četba přináší napětí a spoluprožívání v tom nejlepším slova smyslu, onen očistný zážitek z účasti na dobrodružném souboji dobra se zlem.

Arbeit macht frei

Rudolf Vrba není původní autorovo jméno, přijal je jako krycí po útěku z Osvětimi, bojoval s ním ve slovenském povstání a po válce si je ponechal. Narodil se v Topoďčanech jako Walter Rosenberg, na střední školu chodil v Trnavě, kde ho také zastihla antisemitská nařízení Tisovy loutkové vlády. Osmnáctiletý Walter se rozhodl, že nebude pasivně čekat, až se smyčka ještě více utáhne, a pokusí se připojit v Anglii k zahraničnímu vojsku. Útěk přes Maďarsko se však nezdařil a při návratu na Slovensko byl Vrba chycen žandárem a postrkem poslán do sběrného lágru, z nějž pak pro osoby, jako byl on, vedla cesta rovnou do koncentračního tábora.

Tím prvním byl v červnu 1942 „pracovní tábor“ Majdanek u Lublinu, zavšivená díra plná infekční nákazy a špíny, ukrutného týrání a otrocké práce. Zde Vrba nezůstal dlouho. Když v táboře vypukla epidemie úplavice, přihlásil se k přesunu do jiného tábora. Jeho jméno znělo Osvětim, což si v okamžiku svého transportu Vrba ještě s ničím významným nespojoval. Právě v té době se však tábor u bezvýznamného městečka mezi Čenstochovou a Krakovem začal přeměňovat v metropoli smrti.

Nacisté započali se systematickým vyhlazováním Židů plynem v Osvětimi-Birkenau v březnu 1942, tedy pouhé dva měsíce po konferenci ve Wannsee, na níž padlo definitivní rozhodnutí o „konečném řešení židovské otázky“. Když se Vrba ocitl v táboře, byly vlaky s živým či polomrtvým lidským kontrabandem, dopravovaným záhy po příjezdu do plynových komor na osvětimskou stanici v blízké Březince, již každodenní rutinou. Z Osvětimi se rychle stala velkotovárna na smrt, v níž vše směřovalo ke krematoriu a k co nejhospodárnějšímu využití lidského materiálu - k roztřídění oloupeného majetku, využití lidských ostatků atd… Samotný akt hromadné a bleskové popravy vyžadoval maximální „mobilizaci“ sil, vše muselo proběhnout rychle a nanejvýš efektivně. Po stovkách a tisících právě zavražděných lidí nesměla zbýt za okamžik na nástupní rampě a ve vagonech ani stopa, neboť jejich příští uživatelé nesměli nic vědět o osudech těch předchozích. Jedině tak byl hladký chod osvětimského smrticího stroje možný.

Tyto odklízecí práce byly vyhrazeny pro mladé a zdravé vězně, mezi něž byl zařazen i Rudolf Vrba. Byl to samozřejmě jen odklad před konečným verdiktem, jenž čekal i na ně, navíc jediný chybný krok, nepozornost nebo jen esesákův rozmar mohl každým okamžikem smrtelně dopadnout i na jejich hlavy.

Člověk vržený do takové ďábelské situace nemá příliš na vybranou. Výstižně o tom mluvil v Lanzmannově filmu Richard Glazar, jemuž se podařilo uprchnout z tábora smrti Treblinka: „Člověk je v situaci trosečníka uprostřed běsnící bouře. Ale ještě žije. Nemůže mnoho dělat. Může se jen položit na vlny, které se valí, a nějak přečkat a dostat se přes další vlnu.“

Vrbu udržovala při životě také jakási nadrzlá vitalita mladého kluka, který je přesvědčen, že nakonec se všechno musí obrátit a on je tu teď proto, aby zločiny registroval, mohl je dosvědčit, a především - pokud to bude možné - svým varováním snad ještě zachránit, co se dá. Stálá, každodenní přítomnost smrti na něj účinkovala jako výzva: šlo o to, jak ji oklamat, vyzrát na ni, přelstít ji. Byl to zápas zbavený jakýchkoli ideologických prvků, podobný ruské ruletě, kdy vůbec není jasné, zda příští okamžik nebude ten poslední. O tom, jak tyto mezní situace přemáhal, píše Vrba takto: „Vybudoval jsem si bezstarostnou filozofii vojáka, který věří, že můžou zabít muže vedle něho, on však zůstane nedotčený.“ (s. 275) Díky takové stále udržované „suverenitě v ponížení“ se mohl Vrba upnout k myšlence na útěk. Píše, že tato představa ho po celé dva roky v lágru neopustila, že naopak celá jeho mysl byla zaměřena na tento „motýlkovský“ či „montechristovský“ sen.

Neuvěřitelné, a přece možné

Čas na útěk přišel až po téměř dvou nekonečných letech, na jaře 1944. Vrba se k němu rozhodl ve chvíli, kdy pochopil, že se nacisté chystají vražedný mechanismus plynových komor roztočit ještě na vyšší obrátky a že po německé okupaci Maďarska na jaře 1944, posledního relativního útočiště Židů ve střední Evropě, jsou na řadě „rasově méněcenní“ právě odtamtud. K riskantnímu činu ho však přiměl i tragický a zdrcující osud transportu z Terezína, který do Osvětimi dorazil na počátku září 1943. Jeho zhruba pět tisíc „cestujících“, většinou českých Židů, nešlo proti všem zvyklostem okamžitě do plynu, ale byly pro ně připraveny relativně „snesitelné“ podmínky v tzv. rodinném táboře. Oficiální označení tohoto transportu znělo „SB s šestiměsíční karanténou“, přičemž SB - „zvláštní zacházení“ - byl obvyklý eichmannovský eufemismus pro smrt v plynové komoře. Přesto půlroční odklad vzbuzoval jisté naděje. Jejich zhroucení přišlo na den přesně za šest měsíců, 7. března: celý „rodinný tábor“ byl bez odporu zplynován.

Vrba se tehdy zřejmě přesvědčil, že osvětimské „podzemní hnutí“, se kterým byl v kontaktu, nemá zájem na nějaké otevřené akci, že mu jde jen o přežití vlastních členů. V knize Utekl jsem z Osvětimi (nezapomínejme, že její text je z roku 1963) pasivitu hnutí odporu ještě omlouvá, ve filmu Šoa se již vyjadřuje otevřeně: „Učinil jsem rozhodnutí, které oni odsoudili jako anarchistické a individualistické: uprchnout. Toto rozhodnutí, které bylo v rozporu s politikou hnutí odporu, muselo být uskutečněno rychle.“

Den rozhodnutí připadl na 7. dubna. Po třech dnech, kdy se Vrba spolu se svým kamarádem Alfredem Wetzlerem skrývali v hromadě fošen ve vnějším okruhu tábora, chráněni před psy pachem ruské machorky, se jim podařilo proniknout skrz systém hlídek do otevřeného prostoru. Díky téměř zázračně příznivé shodě okolností přešli po dvou týdnech oba uprchlíci polsko-slovenské hranice, dorazili do Žiliny a vydali se do rukou tamější Židovské rady. Jejich útěk působí téměř neuvěřitelně, ale i takové věci se v rozbouřeném válečném kotli vzácně udály: již zmíněnému Richardu Glazarovi se podařilo prchnout z Treblinky v severovýchodním Polsku, přes protektorát doputovat až do Mannheimu a v tamějších hutích pod falešnou identitou přečkat poslední dva válečné roky…

Stále při chuti

Šťastným útočištěm v náručí žilinské židovské obce, jež oběma uprchlíkům obstarala falešné legitimace, pro Vrbu a Wetzlara úkol neskončil. Vždyť útěk měl být hlavně předpokladem k hlasitému a neodvolatelnému varování před ďábelským osudem, který v Osvětimi a jinde nacisté stále ještě Židům připravovali. Jejich autentické svědectví mělo vyburcovat světovou veřejnost, spojenecké mocnosti, ale také katolickou církev k účinnému a razantnímu zásahu proti pokračující genocidě.

To však byl úkol, na který nemohly stačit síly dvou odvážných slovenských mladíků. I tak je jejich Zpráva o vyhlazovacích táborech Osvětim a Brzezinka, sestavená v dubnu 1944, díky své relativní přesnosti a výstižnosti imponujícím dokumentem. Tento text je součástí knihy a osudy a dopady Vrbovy a Wetzlarovy Zprávy se zabývá studie historika holokaustu Johna S. Conwaye. Jde přitom o velmi bolestivou záležitost, neboť selhání, neschopnost nebo přímo neochota nalézt a poskytnout účinnou pomoc tváří v tvář autentickému svědectví se týká široké škály politiků a organizací - od spojeneckých činitelů (s výjimkou Churchilla, který však byl ve vládě v této věci v menšině) přes Vatikán a více než problematického papeže Pia XII. až po špičky židovských rad v Maďarsku, které hledaly řešení v separátním jednání s nacisty (viz Hannah Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě, MF 1995, s. 260–265).

Vraždění evropských Židů přitom pokračovalo ještě nekonečně dlouho a v neztenčené míře. Antisemitská bestie byla stále při chuti: jen v létě 1944 nahnali nacisté 430 tisíc maďarských Židů do vlaků, z nichž většina skončila v plynových komorách a krematoriích Osvětimi-Birkenau. Oběti tam byly již odvezeny přímo, po nově položených kolejnicích, spojujících osvětimské nádraží s nově zřízenou staničkou Březinka.

Vrba s Wetzlarem pro překažení takového hladkého spojení už více učinit nemohli.

Mluvit z jejich pověření

Ital Primo Levi, který stejně jako Rudolf Vrba „přežil Osvětim“ (a shodou okolností byl svou životní profesí rovněž chemik), věnuje celou jednu - a možná pro něj osobně nejzávažnější - kapitolu své knihy Potopení a zachránění (MF 1993, ital. 1986) úvaze o etických důsledcích toho, že sám patří ke zlomku „zachráněných“. Tedy k oné výjimce z pravidla. Ta kapitola se jmenuje Stud a Levi v ní vyslovuje kruté věty: „Ti, kteří se v táboře zachránili, nebyli ti nejlepší, předurčení k dobru, nositelé poselství. (…) Přežívali ti nejhorší, to jest přizpůsobivější. Ti lepší vesměs zemřeli.“ Co může toto hořké vědomí zmírnit, je, jak píše Levi, „mluvit z jejich pověření“, předávat zprávu, vydat svědectví za mrtvé. Mimořádný příběh Rudolfa Vrby snad trochu koriguje platnost Leviho tragického pesimismu.

Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi. Z angl. originálu 44070 - The Conspiracy of the Twentieth Century (Washington, 1989) přeložili Iva Hrdličková a Tomáš Pěkný. Vydal Sefer, s.r.o., nakl. Federace židovských obcí, Praha 1998. 440 stran, prod. cena 185 Kč.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].