Kakofonie klaksonů, v noci otevřené obchody a živý pouliční prodej vzbuzují na první pohled dojem, že život v albánské metropoli je zcela nezasažen vývojem v sousední zemi. Ale zdání klame. Na televizních obrazovkách ve výkladech neustále běží záběry demonstrujících studentů v zasněženém Bělehradě. Noviny denně přinášejí nové analýzy a hosté v nesčetných tiranských kavárnách živě diskutují. „Dobře víme, že jsme nejchudším národem v Evropě, ale přesto jsme velmi hrdí na to, že jsme Albánci. Nikdy nezapomeneme na své bratry na druhé straně hranice,“ říká podnikatel Gani Šehu mezi dvěma loky zpěněného Carlsbergu.
Nemůžeme mlčet
Hrdostí na příslušnost k „národu orlů“ se Albánci vyznačovali už za stalinské diktatury Envera Hodži a Ramize Aliji a tento rys u nich převládá i teď, za vlády prezidenta Saliho Beriši. Ale na rozdíl od dřívějška mohou Albánci naplno ventilovat nespokojenost nad svým osudem v historii. Žádné jiné zemi na Balkáně nebyla vymezena tak těsná plocha ve vztahu k areálu jejího etnika, jako tomu bylo v případě Albánie v roce 1913. Kromě samotných tří a půl milionu obyvatel země žije ještě téměř stejné množství etnických Albánců hned za hranicemi: dva miliony v srbském Kosovu a mezi půl a jedním milionem v západní části Makedonie.Od chvíle, co se Berišova Demokratická strana dostala k moci ve volbách v březnu 1992, využila Tirana všech myslitelných mezinárodních fór k tomu, aby bojovala za Albánce v diaspoře. Oficiálně se o změně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
