Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Učení idioti

Koho vlastně vychovávají české školy? Léta to bylo jasné: poslušného člověka, který chodí bez řečí do práce a zbytečně na sebe neupozorňuje. Dnes se odpověď hledá obtížněji, přesto otázka, kdo vlastně vychází z českých škol, zůstává. Jsou to sebevědomí občané a skvělí odborníci, anebo spíše učení idioti, kteří si musí vylepšovat zničené sebevědomí akademickým titulem?

Koho vlastně vychovávají české školy? Léta to bylo jasné: poslušného člověka, který chodí bez řečí do práce a zbytečně na sebe neupozorňuje. Dnes se odpověď hledá obtížněji, přesto otázka, kdo vlastně vychází z českých škol, zůstává. Jsou to sebevědomí občané a skvělí odborníci, anebo spíše učení idioti, kteří si musí vylepšovat zničené sebevědomí akademickým titulem? Politici, učitelé a koneckonců i občané po listopadu znovu uvěřili obrozenskému mýtu o vysoké výkonnosti tuzemského vzdělávacího systému a dávají za pravdu první odpovědi. Opačné verzi se podezřele blíží stanovisko výzkumníků z pařížského centra OECD, kteří u nás úroveň vzdělávaní hodnotili loni na podzim.

Přísná, ale naučí

Třicet dvanáctiletých dětí sedí v šesti řadách za sebou. Každý podezřelý pohyb i sebemenší odchylku od předepsaného držení těla stíhá rozčilenými výhrůžkami zamračený dozorce na stupínku. Občas někoho z vyděšených teenagerů podrobí nelítostnému výslechu a cosi zaznamená do velké knihy. Po hodině se obraz na pár minut změní: pokud to dozorce dovolí, smějí některé děti odběhnout na záchod, ostatní se mohou na židlích hýbat a prohodit pár tichých slov s druhy v neštěstí. Pak se kdesi na chodbě rozdrnčí zvonek a celá místnost opět strne.

Tento obrázek není líčením nelidské věznice krutého jihoamerického diktátora, jenom přibližuje, jak tráví denně šest hodin naprostá většina českých dětí. Celé se to děje ve jménu vyšších pedagogických cílů. Laik je sice nechápe, nedávno je ale ocenil celý svět, když se dověděl, že vedle žáků z některých jihoasijských zemí patří naši osmáci k největším znalcům matematiky a přírodních věd. V záři triumfu zanikla další zjištění srovnávacích průzkumů - že v humanitních předmětech jsou čeští žáci spíše podprůměrní a že školu nenávidí nejvíc ze všech dětí na světě. V Česku se moc nerozmazávala ani skutečnost, že zmíněná komise OECD ostře odsoudila výchovné metody, kterými naše škola svého epochálního úspěchu dosáhla.

Hlavní potíž je podle pařížských odborníků v tom, že se po pádu komunismu sice „školní osnovy snad změnily, zůstala ale zachována jejich základní koncepce“. S dětmi se nadále zachází jako s „objekty“ a dění na škole se nesmějí „aktivně zúčastnit“. Učitelé jim do detailu předepisují, jak se mají chovat, a nesmyslně je nutí opakovat nesmírné množství zbytečných informací. Experti odmítli i dnes tak populární výmluvu, že škola nevychovává, ale pouze učí: není prý divu, že staré výchovné postupy a uniformita přežívají ve společnosti, která se této otázce vyhýbá.

Hulváti a slouhové

Komise OECD neobjevila Ameriku. Působení české školy je jasné i tuzemským psychologům. „Odříkat látku, vyzkoušet, oznámkovat - i to je výchovný postoj,“ upozorňuje šéf Pražské pedagogicko-psychologické poradny Václav Mertin. Děti budou vždycky napodobovat chování kantora, třídní kolektiv je mimo rodinu obvykle také prvním a na dlouhou dobu jediným společenským prostředím, se kterým se setkají. Také Pedagogický slovník (Portál, 1995) zná „autoritativní výchovu“, která vede žáky „k velké závislosti na vychovateli“ a v běžném životě „ke zvýšené submisivitě nebo naopak agresivitě“.

Mlýnem bezohledného cepování prošli ostatně téměř všichni dnes dospělí Češi a většina z nich si uvědomuje i jeho nemilé důsledky. Pravidelné průzkumy, které na zakázku Ústavu pro informace ve vzdělávání pravidelně provádí agentura AMD, loni ukázaly, že za hlavní problém současných škol považuje polovina tuzemských občanů šíření drog mezi žáky a šikanování. Na první pohled to je nepochopitelné: proč se bojí drog, když do základních škol masivně nepronikly? Průzkum ale vypovídá o něčem jiném: otcové a matky mají o školáky stejné obavy jako rodiče brance, kteří se bojí, aby jejich syn nezačal na vojně pít a aby mu tam mazáci neublížili.

Před dvěma lety se výzkumníci občanů zeptali, co by podle jejich názoru měla škola rozvíjet. Tři čtvrtiny Čechů soudí, že by „rozhodně“ měla vychovat žáky samostatné, sebevědomé, ovládající umění dobře se vyjadřovat. Podle padesáti procent dotázaných ale právě tohle česká škola neumí. Jinými slovy - polovina rodičů má dojem, že jejich školou povinným dětem hrozí proměna v agresivní hulváty či naopak v bojácné a nesamostatné bytosti, neschopné navíc souvisle mluvit. Jak ale potom vysvětlit, že se nikdo proti tomu neozve?

Kdo se směje naposled

Důvodem je podivuhodná schizofrenie, kterou v myšlení českých rodičů zmíněný průzkum odhalil. Více než dvě třetiny z nich by jako ideální vzdělávací dráhu svým dětem přály absolutorium vysoké školy, čtvrtina by se spokojila s jiným druhem pomaturitního studia - vyšší odbornou školou. A většina rodičů (čtyři pětiny) soudí, že pro další studium připravuje současná škola dobře. Je tedy lepší v kasárenském režimu o sebevědomí přijít a pak - až ke svému jménu připojím titul - ho opět získat, než se stát sebevědomým soustružníkem. Touha po uplatnění potomků je velká: když se výzkumníci zeptali, co konkrétně by se mělo na školách zlepšit, čtyři pětiny rodičů doporučily „posílit výuku jazyků“.

Češi si tedy myslí, že školní výchova děti kazí, jedním dechem ale požadují, aby ještě přitvrdila. Tento rozpor se navlas podobá myšlenkovému galimatiáši, který jsme zaznamenali v devadesátém roce: tehdy si většina Čechů přála pravicovou vládu, nikdo ale nechtěl, aby stát přestal po socialisticku přerozdělovat. Když tedy dítě přinese domů v žákovské nějakou mimořádně nesmyslnou poznámku, nezbývá rodičům než doufat. „Nám to neuškodilo, tak to snad přežijí i děti.“ Většina lidí se přitom opírá o naději, že dnes to už nemůže být tak špatné jako „za nás“. Pokud dusná atmosféra normalizačních let zmizela v celé společnosti, musely to přece pocítit i školy. Málokdo si ale tento předpoklad ověří.

Unie bez rodičů

Před dvěma lety se o to pokusil šéf Unie rodičů Petr Kolínský. Nebyla to snadná práce. Škola v centru Prahy, kam tehdy chodily jeho děti, se totiž každý den hned po začátku vyučování zamyká, a proto nemohou rodiče dovnitř ani děti ven. Pan Kolínský tedy mohl soudit jen podle nepřímých důkazů a spokojen nebyl: děti trávily celé dny v zaprášených třídách a učitelky je nevzaly ani k nedalekému pomníku Jana Husa, když se o něm učili v dějepise. Nelíbily se mu ani stížnosti, že se jeho syn učí napřed a ruší svými znalostmi výklad. Proto se rozhodl, že poměry na škole změní. Věděl, že sám nic nezmůže, proto přemluvil několik desítek stejně nespokojených rodičů, aby podepsali žádost o založení školní rady adresovanou obecnímu úřadu. Škola s ní podle zákona musí konzultovat svůj vzdělávací program, a pokud členové rady nejsou spokojeni, mají právo navrhnout odvolání ředitelky. Sny pana Kolínského o tom, že po konzultacích se vzdělanými rodiči zavedou učitelky moderní učební metody, přestanou děti tolik známkovat a spíš je nechají tvořit si vlastní názor v otevřené debatě, ale netrvaly dlouho. Ředitelka se dohodla se dvěma matkami (bývalými učitelkami), které napsaly na obec stížnost, že žádnou radu nechtějí. Obecní úřad poté se zdůvodněním, že rodiče nejsou jednotní, školní radu letos počátkem roku zamítl.

Pan Kolínský skončil jako celá řada podobných nespokojenců: dal své děti jinam. Nechtěl se ale smířit s porážkou a dnes se ve volném čase pokouší spojit cca dva a půl tisíce rodičovských organizací po celé republice a vytvořit tak pod hlavičkou Unie rodičů silnou lobby, která by dokázala změnit celý školský systém. Už dávno ale pochopil, že to nebude lehká práce: nikdo totiž nemá velký zájem. O tom svědčí i fakt, že peníze na vydání občasníku „Rodičovské listy“ sehnal naposled loni v červnu.

Eichmann nebo Schindler

Nezájem běžných občanů omlouvá jenom to, že sami učitelé, kteří trpí nesmyslným systémem nejvíc, nejsou o mnoho aktivnější. Podobně, jako je pan Kolínský bílou vránou mezi rodiči, působí jako hlas z jiného světa iniciativa učitelů z pražského gymnázia v Postupické ulici. Začalo to nenápadně. Když loni v listopadu na pedagogické radě naléhaly starší kantorky na potrestání studentů, kteří je neposlouchají, křičí a nechtějí se učit, uklouzla učitelce češtiny Aleně Janátové poznámka: „Vždyť je nechte, oni jsou také chudáci.“ Doplnila to přáním, že by snad bylo možné vycházet s žáky po dobrém. Ředitelka ji vyzvala, ať ostatním vysvětlí, jak by si to tedy představovala. Tím školu rozdělila na dvě části: starší učitelky oznámily, že je novoty nezajímají, mladší kantoři začali přemýšlet o tom, jak gymnázium vylepšit.

Lidé z Postupické říkají, že za všechno, co je v českých školách špatné, nemohou jen komunisté. Vyrostly přece před dvěma stoletími podle rakouského a německého vzoru. O tradiční německé výchově se reformní část postupického sboru poučila v článku mnichovského novináře Ulricha Chaussyho. Tvrdí se v něm, že německá škola léta vychovávala občany k píli, ukázněnosti, spolehlivosti, smyslu pro povinnost a úctě k autoritám. Než se dostali k vládě nacisté, příliš to nevadilo - pořádní absolventi německých škol jen ohrnovali nos nad „špinavými“ Židy, Poláky nebo Cikány. Když ale potom režim zavelel, pilně a spolehlivě je posílali do plynových komor. Příběh průměrného muže své epochy, Adolfa Eichmanna, ukazuje, že je ani nenapadlo, aby proti tomu protestovali. Příčinu vidí Chaussy v tom, že Němce nikdo nevychoval k tomu, co je mnohem důležitější než poslušnost a pořádek: k soucitu, velkorysosti, k umění odpouštět a rozhodnosti jednat podle svého svědomí. Zkrátka se neuměli chovat lidsky. To dovedli jen takoví jako Oskar Schindler, nepořádný a ne zrovna seriózní člověk, který zřejmě chodil za školu.

Dej mu ránu

Přirovnávat Německo třicátých let k současným českým poměrům se může zdát za vlasy přitažené, podle odpůrců zdejšího systému má ale metafora širší platnost. Proti autoritě „odborníků“ se lidé nedokážou ubránit nikde na světě. Názorně to svým pokusem už před dvaceti lety demonstroval americký psychiatr Stanley Milgram. Rozkázal čtyřiceti náhodně vybraným účastníkům svého výzkumu, aby dávali silné elektrické šoky vybraným pacientům. Jenom pět z nich odmítlo dávat rány nad 300 voltů, i když pacienti (ve skutečnosti herci) viditelně trpěli.

Po zkušenostech s nacismem Němci své školství výrazně reformovali. Aby ze svých dětí vychovali sebevědomé jedince schopné respektovat jiné lidi, začali „demokratizovat“. Existuje řada způsobů, jak změnit atmosféru školy. Tradiční „frontální“ výklad se dá osvěžit nápaditějšími metodami výuky, třeba přepsáním probírané látky do divadelní hry nebo objevitelskými cestami do přírody. Děti třeba spolupracují při psaní školního řádu nebo známkují učitele. Mohou se účastnit i rodiče, kteří například hodnotí své děti, jak pomáhají slabším spolužákům nebo jak dokážou prosadit svůj názor v otevřené diskusi. Podobným směrem se po válce vydaly všechny západoevropské systémy, a proto je na čase, aby se změnila i tuzemská škola, která se navíc jen těžko brání podezření, že svou výchovou k uniformitě přispívá k tradiční české xenofobii - nenávisti ke všemu, co se nějakým způsobem vymyká „normě“.

Hlavní potíž české školy je v tom, že kantoři nemají na „výchovu k demokracii“ čas. Musí s žáky totiž probrat neuvěřitelné množství informací, u kterých jim obvykle ani nestihnou vysvětlit jejich význam. Učitelé z Postupické proto doporučují proškrtat osnovy. Někdo by měl také domluvit vysokým školám, aby v přijímacích zkouškách nezkoušely nesmyslné detaily jako třeba rok prvního vydání „Babičky“. Něco takového ale může pouze ministr. Kantoři proto sepsali pod názvem „Postupická iniciativa“ petici se svými návrhy, poslali ji na ministerstvo a zároveň na ostatní pražská gymnázia, aby získali další podpisy. Zatím nemají velký úspěch. Žádná škola se nepřidala, a tak jedinou reakci zaznamenali z ministerstva. Jedna z úřednic se ohradila u ředitelky gymnázia, co si to její podřízení dovolují.

Ideál za Mělníkem

Pokud kantoři z Postupické přesvědčí rodiče, mohou se pokusit o změny alespoň na svém vlastním gymnáziu. Musí ovšem počítat s rizikem: systém nepřipouští výjimečné chování žáků, učitelů ani celých škol. Dosud v Čechách existuje vlastně jenom jediná větší škola, o které nikdo nepochybuje, že se jí podařilo naplnit ideál - zlomit atmosféru útisku, uniformity a nezájmu a přes tlak náročných osnov najít nový výchovný model. Je to poněkud paradoxně venkovská devítiletka v Obříství u Mělníka.

Vycházejí zde z reformy, kterou pod názvem „Integrovaná tematická výuka“ navrhla kalifornská učitelka Susan Kovaliková. „Nejde jenom o změnu metodiky vyučovacích hodin,“ vysvětluje ředitelka z Obříství Jitka Kašová. „Na škole se musí změnit všechno - školní řád i vztahy mezi učiteli a žáky.“ Za rozhodující považuje dva konkrétní kroky. Učitelé by neměli známkovat a žáci by měli část výuky absolvovat v tzv. projektech. Mohou trvat třeba týden a škola se k nim také může v průběhu školního roku vracet, jiné se stihnou i za den. Za sedm let experimentu už na škole proběhly stovky akcí pod názvy „Cestovní kancelář“, „Jak uživit zeměkouli“ nebo „Populární hudba“. Obvykle při nich spolupracují děti z více ročníků.

Jednodenní projekt „Voda - základ života“ pro žáky šesté až deváté třídy začíná rozhovorem o stavbě vodovodu a kanalizace s místním starostou. Potom se dvacet žáků rozdělí do čtyřčlenných skupin a řeší matematické nebo slovní rébusy. Výsledkem bude desatero, jak zacházet s vodou. Pak se kreslí mapy okresu a vyznačují chráněná území. Děti nemusejí sedět. V honbě za informacemi procházejí po třídě, přehrabují se ve společných knihách, hádají se a radí s učitelkou. S dovolením učitelky mohou ze třídy - když si třeba potřebují zatelefonovat. Ven se dostanou i všichni společně, protože potřebují změřit čistotu vody v okolí.

Ředitelka tvrdí, že děti v projektech stihnou probrat či zopakovat řadu věcí např. z matematiky, češtiny, přírodopisu nebo zeměpisu, programy ale plní i přesně vymezenou výchovnou funkci. Učí „životním dovednostem“: vytrvalosti, spolupráci při řešení problémů, trpělivosti, toleranci atd. Za jednu z výhod svobodnější výuky považuje ředitelka fakt, že děti mají dost pohybu, a proto nepotřebují vybíjet nahromaděnou energii siláckými kousky o přestávkách. Proto v Obříství nestraší noční můra všech českých učitelek: „Dětem se něco stane a nás zavřou!“

Dříve měly v Obříství přednost týdenní akce, dnes se projekty omezují na jeden nebo dva dny v měsíci. Český vzdělávací systém totiž nenabízí žádné pomůcky ani návody k výuce, a tak příprava na jednodenní projekt stojí učitelku až třicet hodin. Zkušenosti z projektů ale stačí k tomu, aby se děti chovaly stejně bezprostředně i v běžných hodinách, kdy je třeba „probrat látku“.

Na unikátní školu v Obříství se dnes jezdí dívat kantoři z celé republiky. Láska k reformě je ale spíše platonická. Pokus nenapodobila žádná česká škola, zájem nemají ani kolegové z mělnického okresu. Vztah veřejnosti není o mnoho lepší: zájem o přihlášku do školy mají kromě místních výhradně rodiče, jejichž děti nevyjdou s učiteli v obyčejných třídách. Nejúspěšnější české reformní škole tedy v delší perspektivě hrozí pověst jakéhosi zvláštního ústavu, záchranné sítě pro ty, kdo nestačí výkonnosti v „první lize“.

Než to spustíme

Dobrou šanci uvědomit si neudržitelný stav ve školství nabízí červen, kdy budou maturanti opět bojovat o místa na vysokých školách. Loni univerzity odmítly padesát tisíc zájemců a letos to bude spíše horší, protože míst je stejně a zájemců ještě víc. Dost velký vzorek populace přijde na to, že třináct let útrap ve škamnách bylo nadarmo.

Co se tedy dá změnit? Z pohledu běžného rodiče toho není příliš. Mohou pro své děti najít školu nebo aspoň učitele, který nebere osnovy tak úplně vážně, dokáže se s dětmi „normálně“ bavit a občas se nimi odváží třeba i ven. Musí ale dát pozor, aby ostatní rodiče, neurotičtí, že se ještě neprobíralo, co měly děti od sousedů, nedonutili i slušného kantora k větší přísnosti.

Ani učitel sám příliš nezmění. Může se sice každý večer poctivě připravovat, aby děti příští den něčím překvapil, když ale bude mít příliš velký úspěch, musí počítat s tím, že si kolegové budou na „rámus“ v jeho třídě stěžovat. Pak může přijít ředitel a vysvětlit, že na hry a zábavy není čas, že musí také učit.

Nahradit autoritářskou výchovu něčím novým může příkaz shora. Není to jenom na ministerstvu školství. Nic se nezmění, dokud veřejná diskuse nerozhodne o jediné otázce: „Kolik svobody jsme dětem ochotni a schopni poskytnout?“ Příležitost by byla při projednávání dlouho očekávaného zákona o základním a středním školství, který by nahradil dosud platnou normu z roku 1984. Vláda ani opozice ovšem v tomto směru zatím nic nechystají.

Naštěstí není všechno ztraceno. Ministr školství Ivan Pilip obsadil nejvyšší místa svého úřadu prakticky výhradně vysloužilými reformátory. Obor základních a středních škol má na starosti bývalý šéf soukromé školy Hynek Krátký spolu s dalším reformním ředitelem Ivanem Šumským. Náměstkem ministra je kdysi nadšený přívrženec liberálních reforem František Kozel, poradcem jeho ještě radikálnější kolega, poslanec Jan Koucký. Stačí, aby tito důležití lidé oprášili své myšlenky z terénu.

Reformátorka z Moravy

„Byla jsem mizerná kantorka už za socialismu a jako nejhorší jsem odcházela ze školy i před čtyřmi lety,“ hodnotí svou pedagogickou kariéru Libuše Křenková (52), učitelka z Jindřichova, vesnice s pěti sty obyvateli, ztracené v kopcích poblíž vojenského prostoru Libavá na Přerovsku. Dějepis začala učit koncem šedesátých let po vzoru svých kolegyň, nikdy ale nedokázala pochopit, proč musí páťáky zkoušet z učení starořeckých filozofů nebo k čemu bude venkovským dětem znalost politických dějin osmnáctého století. Proto si pro ně vymýšlela různé zábavy, kde děti mohly chodit v královských šatech nebo rytířské zbroji. Chtěla zabránit tomu, aby definitivně zanevřely na její milovaný předmět.

Po listopadu pochopila, že nastal její čas. Začala podle pravidla „na hře se to naučí“ pro děti historii dramatizovat: jednoho dne se ocitly ve starověké Mezopotámii, jindy na středověkém hradě. Chodila s nimi objevovat historické památky do okolí a jednou její třída našla zapomenutý římský most přes říčku Ludinu. Děti vyráběly pravěké nástroje a šily šaty podle střihů z první republiky. Bohužel idyla trvala jen čtyři roky: nechápající kolegyně nepořádek ve škole nesnesly. Vyložily rodičům, že reformátorka ohrožuje budoucnost jejich dětí a dosáhly jejího propuštění.

„K čemu jim je vzdělání,“ říká dnes o vesničanech učitelka Křenková. „Jsou hodní, poslušní, pracovití, nedokážou si ale vážit své kultury ani vydělat peníze.“ Dokazuje to na vzhledu Jindřichova, který z větší části tvoří sto až dvě stě let staré kamenné statky, které však pomalu chátrají, protože majitelé nemají na opravy. Utěšují se prý tím, že dnes může vydělávat jenom podvodník. „Je to ale pochopitelné,“ soudí zkušená kantorka. „Když je člověk devět let ve škole permanentní blbec, jak se má najednou zařadit do normální společnosti?“

Když paní Křenková přestala učit, založila nakladatelství vlastivědné literatury Tilia, kde psala a vydávala příručky pro učitele. Pomocí titulů jako „Od dřevěného kola k automobilu“, „Židé v biblické době“ nebo „Peněžnictví“ měli v hodinách dějepisu přiblížit, jak se žilo v historických dobách. Ministerstvo ale její sešity neschválilo jako učební pomůcku, a tak se každého čísla prodá jen zhruba čtyři sta výtisků. „Dnes mám na kontě šest set korun a dluhy stopadesát tisíc,“ bilancuje své podnikání paní Křenková a dodává: „Napadají mě hříšné myšlenky: už to vzdám, nemám ani na chleba.“

Letos se naštěstí naskytlo pár šancí. Nejdříve paní Křenková dostala grant na další vydávání příruček z dotačního programu Evropské unie PHARE. S ředitelem gymnázia a starostou v blízkém Lipníku se domluvila, že zařídí tamním občanům Středisko pro vzdělávání a volný čas. A nakonec přišla z Ministerstva školství nabídka, aby jindřichovská kantorka vypracovala nové standardy (minimum učiva, které si má každý žák osvojit) pro dějepis na základních školách. Tím úředníci paní Křenkovou zaskočili. Vždycky chtěla školský systém postavit „vzhůru nohama“ a nechat děti učit jen to, co by si samy vybraly. Teď jí nezbývá než zkusit, jestli se v nových osnovách podaří skloubit nový směr výuky s „klasikou“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].