Elita není sprostý slovo

„Co chcete, abych řek? Já to řeknu.“ Miloš Forman se tváří se, že to myslí vážně. Dostat z něho, co si opravdu myslí, je předem prohrané. Raději místo odpovědi bodře zažertuje a svede to na lidi, že je nic jiného stejně nezajímá. Co se honí v jeho hlavě, když jen tak mlčí, usrkává pivo a předsune bradu jako výstražný signál, je možná lepší nevědět. V knize vzpomínek Co já vím, kterou napsal spolu s Janem Novákem, vypráví příběh jakoby napsaný některým z neorealistických režisérů. V městě Čáslavi odvedlo gestapo uprostřed války desetiletému Milošovi matku (otec již byl dva roky ve vězení). Chlapec v horečce a schován pod peřinou zůstal v domě sám. Na noc k němu sousedé poslali stařičkého dědečka, který měl nemocné ledviny. Uprostřed noci si spletl chlapcův pokoj s koupelnou a vymočil se tam. Dítě pak v němé hrůze do rána sledovalo, jak se louže moči pohybuje ode dveří ke skříni pod oknem. Život je pro něj fikcí a hra dokonalým převlekem proti dotěrnému světu.

Co vám v Čechách vadí, co tu máte rád? Pomineme-li, že si Češi zadek utírají novinami, jak jste jednou řekl?

To jsem řekl dávno, když jsem si sám utíral zadek novinami… To jsem noviny tak dlouho žmoulal v ruce, až se z nich stal takovej piják, že fungoval jako normální toaletní papír. Po revoluci jsem si říkal, že by bylo dobré z toho udělat byznys. Ale ono to dlouho trvá, Rudé právo už nemá ten světovej formát, a pak taky po tom bolej strašně prsty… Co se mi nelíbí?…