Desítky let byl u nás nejvydávanějším reprezentantem bosenské literatury Srb Ivo Andrič (1892–1975, Nobelova cena 1961). Jeho autobiografická prvotina Ex Ponto, shrnující lyrické meditace z rakouských žalářů, kam se autor dostal jako člen srbské nacionalistické organizace Mladá Bosna, byla přeložena do češtiny hned po první světové válce a Andričovy velké historické romány u nás vycházejí od konce padesátých let v četných reedicích. Vybranou čtenářskou obec si Andrič získal především svým rozvážným humanismem. Bosna se v jeho díle stala regionem stejně magickým, jako je Faulknerův Yoknapatawphský kraj nebo Grassovo Kašubsko. Její obraz vytvořil autor z protikladů: střetá se v něm hospodářská zaostalost s rafinovanou kulturou, primitivní brutalita s bohatstvím citů a myšlenek, uhrančivá vznešenost s propastnou nízkostí. Právě na hranicích mezi civilizacemi katolické Evropy, muslimského Orientu a pravoslavného Ruska, kde navíc jako duchovní katalyzátor působily četné židovské obce, zaujímá dobro i zlo krajně vyhrocené polohy. Andrič je zachycuje až do těch nekrutějších podrobností, ale především vypráví s velkým uměním o osudech a duších konkrétních hrdinů, z nichž každý je nakonec svým způsobem oběť.Své nejvýznamnější knihy, v nichž podrobně propátral a oslavil bohatě prokrvené kulturní klima Bosny, psal Andrič v době druhé světové války, kdy se jeho milovaní Bosňané rozdělili na četniky, ustašovce a partyzány, aby se ve jménu nacionalistických či internacionalistických…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
