Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Geopolitika i business

Z Československa odešel poslední voják okupační armády, právě tak jako v minulých týdnech z Maďarska. Každému se ulevilo, kdo ví, zda by sovětská ochota stahovat své jednotky byla stejná i v příštích měsících či letech.

Z Československa odešel poslední voják okupační armády, právě tak jako v minulých týdnech z Maďarska. Každému se ulevilo, kdo ví, zda by sovětská ochota stahovat své jednotky byla stejná i v příštích měsících či letech. Rozhodně to je velký úspěch nové čs.diplomacie. V Evropě, navíc u našich přímých sousedů, však stále ještě zůstává kolem čtyř set tisíc sovětských vojáků: 320.000 v Německu a 40.000 v Polsku.

Odsun obou skupin je vázán na dohody mezi Polskou republikou a SSSR. Přestože se o nich jedná už dlouho, stále se je nepodařilo uzavřít. „Je to nedobré pro naše dvoustranné vztahy i pro situaci v Evropě,“ řekl Respektu před pár dny polský ministr zahraničí Krzysztof Skubyszewski. Polsko je totiž „jedinou zemí, která dosud nemá smlouvu o odchodu sovětských vojsk“, zdůraznil.

Smlouva stále není

Sovětská vojska jsou v Polsku už téměř padesát let, na základě poválečného uspořádání dohodnutého v Postupimi. Měla tu zabezpečovat jakýsi most pro jednotky umístěné v Německu. Jejich funkce se časem měnila, nikdy tam nesymbolizovala okupaci tak výrazně jako u nás či v Maďarsku, přesto by je Poláci dnes rádi viděli mimo své území. Podle různých zdrojů se zdá, že od jmenování Mazowieckého vlády tlačili na Moskvu stejně vehementně jako Československo, ta však s nimi kupodivu stále není ochotna smlouvu podepsat. Jsou v tom důvody čistě technického rázu, či jde o geopolitický záměr?

Vzpomeňme na náš nedávný rozhovor s bývalým poradcem amerického prezidenta Z.Brzezinským (Respekt 22), kde dokazoval, že pro konzervativní síly v SSSR by bylo důležité mít v rukou Polsko a Slovensko: oba kraje sousedí s Ukrajinou a Pobaltím, a kdyby tyto republiky opustily SSSR, impérium by se rozpadlo. Vzpomeňme rovněž, že o podobné taktice se zmiňoval tzv. „šedý plán“, o němž hovořila na jaře 90 Margaret Thatcherová. A vliv jestřábů na M.Gorbačova nepokrytě sílí.

Podle ministra Skubyszewského došlo mezi jeho vládou a Moskvou ve věci odsunu ke „sblížení stanovisek“. Varšava měla původně představu, že by vojska (daleko méně početná než jednotky umístěné v minulosti u nás) mohla odejít do konce tohoto roku, dnes Poláci tajně doufají v konec roku příštího. Sověti naproti tomu nabízejí datum 1994. Ještě celé tři roky mít na svém území cizí armádu… Je jasné, že s tím se Poláci nemohou spokojit a považují ono sblížení stanovisek za „stále nedostatečné“ (jak se vyjádřil ministr Skubyszewski). Na druhé straně Sověti snížili za poslední rok stav svých jednotek v Polsku (z padesáti tisíc na čtyřicet) jako jakýsi jednostranný akt dobré vůle. Bez dohody to však může být také jen konjunkturální gesto.

Odsun z Německa už běží

Sověty navrhovaný rok 1994 se kryje s jejich představou odchodu ze SRN (kterou ovšem už minulý čtvrtek zpochybnili žádostí, aby německé firmy nejdřív postavily byty pro odcházející vojáky). Většina tranzitu by měla jít přes Polsko. Tady polsko-sovětská smlouva také ještě neexistuje, je však už prý v tak pokročilém stádiu, že se podle ministra Skubyszewského jeho vláda dohodla se sovětskými představiteli a tranzit evakuovaných jednotek „probíhá od počátku května“ a počet vlaků „se zvyšuje“. Což je dost překvapivá informace; ještě v zimě byli Poláci nesmlouvaví. O odsunu přes své území nechtěli mluvit, dokud nebude podepsána smlouva o odchodu sovětských vojáků z Polska.

Varšava má s tranzitem sovětských jednotek téměř půlstoletou tradici, od r.45 tu nepřetržitě projíždějí, podle prof. Skubyszewského, „dva, někdy více, někdy méně“ vlaky denně. Je třeba rozlišovat mezi těmito rutinními přesuny jednotek mezi Německem a SSSR a konečným odsunem. Polsko a celá Evropa na něm mají evidentní bezpečnostní zájem. I když dnes lze předpokládat, že demoralizované jednotky (vzpomeňme na zimní stávky nejen jejich vojáků, ale i důstojníků), kterým se z Německa příliš domů nechce, nejsou dnes pro kontinent vážným ohrožením. Větší nebezpečí představují možná (až se vrátí domů nasáklé novou Evropou) pro konzervativní síly uvnitř SSSR.

Evakuace je také business

Kromě zájmu bezpečnostního tu je i silný zájem finanční. Odsun sovětských jednotek bude, jak známo, financovat Německo (údajně až na sovětskou hranici). Pro toho, kdo je bude transportovat, to bude zlatý důl: diplomaté hovoří o dvou miliardách marek. Proto se už kromě Polska (které má v transportu těchto jednotek největší praxi) hlásí také další přepravci. Mluví se o Sovětech, kteří by jednotky chtěli vozit na lodích přes Baltik a za to inkasovat marky. A uvažovalo se také o Československu.

Tato myšlenka se poprvé objevila na podzim loňského roku, kdy byla v Drážďanech naše vojenská delegace. Poláci se tenkrát drželi stanoviska, že dokud nebude smlouva o odchodu jednotek umístěných v Polsku, nebudou o transportu z Německa jednat a německé úřady měly zjevný zájem najít jiné řešení. 20.června se k záležitosti vrátila federální vláda prohlášením, že se zabývala „možností tranzitu vojenských vlaků sovětské armády přes naše území“. Zdá se, že z toho bylo ve Varšavě pozdvižení (nápad prý s nimi nebyl příliš konzultován), a není jistě náhodou, že o celé věci jednali při návštěvě prof.Skubyszewského přímo oba ministři zahraničí. Shodli se na tom, že je ve společném zájmu, aby se Sověti vrátili domů „co nejrychleji a nejklidnějším způsobem“. A že čs.trasa by byla pouze vedlejší větví, pro případ, že by sovětská vojska měla jít do jižního Ruska či na jih Ukrajiny. Taková eventualita by ovšem musela být nejdřív zakotvena rámcově ve smlouvě s SSSR a technicky s německými železnicemi. „Byl by to i nemalý finanční příjem,“ neopomněl poznamenat ministr Dienstbier.

Jeho poznámka na okraj a čs.zájem o celou věc ukazuje, nakolik se Evropa za poslední rok změnila. Odsun sovětských jednotek se nenahlíží už jen ideologicky a bezpečnostně, ale začíná být viděn chladně jako každá jiná lidská aktivita: jako něco, co má svůj hospodářský rozměr, jako možný business, na němž se dá slušně (pro toho, komu připadne) vydělat.

Nemělo by to však zakrýt to nejpodstatnější: desetiletí okupace, berlínskou zeď, rok šestapadesátý, invazi do Československa i zdevastovanou krajinu, znečištěné spodní vody, rozstřílené zámky a kostely. Nemělo by to zakrýt to nejpodstatnější, co tato armáda od války představovala pro celou Evropu: stálou hrozbu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 26/1991 pod titulkem Geopolitika i business