Na účet Izraele

„Jestliže existuje nesporný vítěz války v Zálivu, pak je to Sýrie,“ napsal před třemi týdny komentátor listu Jerusalem Post a čas mu dává plně za pravdu. Co nevybojoval Saddám Husajn silou zbraní, toho dosáhl syrský prezident Asad volbou správné strany v konfliktu a jedním podpisem: rozšířil sice nikoliv území svého státu, ale rozhodně sféru vlivu. Získal Libanon za cenu pouhé neúčasti na newyorské přehlídce vítězů. Právě zde pokulhává teorie dvojího metru USA (viz sobotní Mladá fronta Dnes), která srovnává vývoz československých tanků do Sýrie s americkými dodávkami Izraeli a arabským emirátům.

Podle pacifistů by se zbraně neměly vyvážet vůbec, podle idealistů pouze do států, které zaručují demokratickou kontrolu jejich použití, podle realistů všude tam, odkud nehrozí přímé nebezpečí, a podle pragmatiků kamkoliv (když nedodám já, dodá jiný). Nemělo by smysl uplatňovat západní měřítka demokracie v arabském světě. Absolutistické ropné monarchie mají své vady na kráse stejně jako syrský „parlamentarismus“ s monopolní Pokrokovou národní frontou. Přesto jsou rozdíly v postojích a činech jednotlivých zemí takové, že je možné mezi nimi udělat realistickou dělicí čáru - kam lze v dané chvíli vyvážet zbraně a kam ne.

Sýrie je prokazatelně totalitní a expanzívní stát. Na rozdíl od Iráku předmět svého zájmu neanektovala, ale předvedla světu „hongkongskou variantu“. Nedávno podepsaná Smlouva o bratrských a privilegovaných vztazích s Libanonem zajišťuje Damašku sama o…