Soudruhu, nepokradeš!

Během posledních čtyřiceti let se v této zemi trestalo tzv.rozkrádání socialistického majetku leckdy přísněji než loupežná vražda. Kontrolou a stíháním hospodářských deliktů se zabývaly houfy lidí: od drobných fízlů na úrovni závodní stráže přes větší fízly z StB až po experty z kriminálky. Nedá se říci, že by tenhle aparát neměl své úspěchy: když krade skoro každý, musí občas nějakého zlodějíčka chytit i ten největší trouba. A tak jsme si tu a tam mohli v „černé kronice“ přečíst výstražný signál: pět let za náklaďák cementu, osm za stotisícové manko, třináct za krádež nefunkčního razicího štítu v užitkové hodnotě cca devět tisíc korun. Ateistický stát tak se starozákonním důrazem připomínal svým občanům platnost sedmého přikázání.

Za strašidelnou bariérou principiálních trestů však po celou dobu marx-leninské vlády existoval jiný, velkorysejší svět. Svět, kde se vejvar nepočítal v tisících, ale rovnou v miliónech, ne-li v desítkách miliónů jednou ranou. Všechno samozřejmě bez rizika dopadení; stačilo pouze dodržovat pravidla kolegiální soudržnosti a každý si přišel na své. Tratila jedině společnost, ta ovšem pořádně. Ve většině případů ji totiž přátelé přátel neokradli jenom o ony zmíněné milióny. Dva kšeftíky z jedné líhně snad alespoň trochu naznačí, jak nám za naše prachy navíc dávali do těla.

Případ první:

SaprorgaKafilerie neboli asanační ústav je zařízení, kde se uhynulé, kůže zbavené krávy semelou na masokostní moučku (MKM). Tato…