Hlavně tu máničku zastavit včas. Jeden den v životě česko-vietnamské peer terapeutky s bipolární poruchou

Vzbudím se v šest ráno, o hodinu dřív, než zazvoní budík. Ležím a svrbí mě nohy, jak moc chci vstát, ale nechci spícího manžela vzbudit. Určitě bych nedokázala být potichu. Jasně, lehká mánie přišla na návštěvu. Je chladný lednový pátek. Vím, že musím dnes jít po práci nakoupit jídlo. Musím se vyhnout obchodům s vintage oblečením a knihkupectvím, jinak bych kvůli mánii utratila majlant. Vezmu si do ruky mobil a schovaná pod peřinou, abych nesvítila, pošlu Jakubovi na společný účet, kam nemám přístup, všechny svoje peníze. Nechám si jen tisíc korun na odpolední nákup. Wow, jsem tak zodpovědná!

Hned po vyčištění zubů si lupnu ranní antidepresiva a hořčík. U snídaně napíšu psychiatričce o svém stavu a ptám se, jestli mám ubrat na ranních antidepresivech jako při každém nástupu mánie. Odpoví mi kladně do pěti minut. Miluju ji, je vždy tak rychlá a spolehlivá.

Píšu terapeutce a žádám o co nejdřívější akutní terapii. On-line nebo osobně, je mi to jedno, potřebuju máničku zastavit co nejrychleji. Klidně si na to vezmu v práci volno. Všichni to pochopí. Za ty dva roky v Centru duševního zdraví Fokus, kde pracuju jako peer terapeutka, jsem měla už tak šest až sedm epizod. Skoro pokaždé končí zhruba týdenní neschopenkou. Tentokrát to ale snad zastavíme včas. Už se to párkrát povedlo.

Další den mého života s bipolární poruchou začíná.