Démon z Londýna

Už se asi nikdy nedozvíme, o čem přemýšlel v posledních minutách života ve svém domě v britského Ascotu nedaleko Londýna. Možná chtěl vzít všechno zpátky a začít znovu, možná si vzpomněl na sebevraždu básníka Jesenina. V pátek večer po deváté hodině se bývalý oligarcha a demiurg ruské politiky devadesátých let Boris Berezovskij rozloučil se svým osobním strážcem a odešel do koupelny. Zamkl za sebou dveře. Ze skříně vyndal obvaz, jehož jeden konec připevnil ke stropu a z druhého konce uvázal smyčku, kterou si utáhl kolem krku. Stejný bodyguard a bývalý příslušník Mossadu druhý den ráno našel bezvládné tělo svého zaměstnavatele ležet na podlaze koupelny. Zeť zesnulého Jegor Šuppe 23. března na svém internetovém blogu zveřejnil lakonické prohlášení: „Boris Berezovskij je mrtev.“ Neskončil však pouze život jednoho člověka, ale uzavřela se s trochou nadsázky celá epocha vývoje postsovětského Ruska, kterou právě Berezovskij symbolizoval.

Poslední zpověď

Jedním z posledních lidí, kteří Berezovského viděli na živu, byl novinář týdeníku Forbes Ilja Žegulov. Jako mnozí další se i Žegulov snažil setkat s Berezovským už delší dobu, avšak ten několik posledních měsíců po prohraném soudním sporu o tři miliardy liber s bývalým obchodním partnerem Romanem Abramovičem zásadně s médii nekomunikoval. Přesto v den své smrti Berezovkij změnil názor a s novinářem se sešel. Podle Žegulova přišel jindy švihácký a sebevědomý podnikatel na setkání v londýnském hotelu Four Seasons „v černém obnošeném roláku“ a choval se „odevzdaně a nervózně.“ Na otázku čemu se chce věnovat v budoucnu, Berezovskij odpověděl: „Je mi už 67 let a nevím, co bych měl dělat. Byl bych rád, kdybych se mohl vrátit do Akademie věd. Chtěl bych se vrátit do Ruska. Neexistuje nic, co bych si přál více, než vrátit se do vlasti.“

Boris Berezovskij byl podle britského týdeníku The Economist personifikací devadesátých let v Rusku, všech jejich příležitostí, nemilosrdnosti a energie.

V prvních hodinách po Berezovského smrti vyšlo najevo, že byl ve velmi špatném psychickém stavu a užíval silná antidepresiva. Někdejší okázalý bonviván se ocitl na pokraji bankrotu. Náklady na soud s Abramovičem, který byl svým rozsahem největším majetkoprávním sporem v britských dějinách, stály Berezovského desítky milionů liber. O další část svého jmění přišel letos v lednu po rozvodu se svojí třetí manželkou Jelenou Gorbanovovou. Kvůli finančním problémům začal rozprodávat zbylý majetek a nedávno propustil jak svého řidiče, tak drahou ochranku se slovy, že mu stačí jeden strážce, protože potom, co ho Abramovič ožebračil, už nikdo nemá důvod chtít jeho smrt. Podle svých nejbližších byl však nejvíce zasažen nostalgií po Rusku. Dmitrij Peskov, mluvčí ruského prezidenta, na začátku týdne potvrdil, že Berezovskij v nedávné době zaslal Vladimiru Putinovi osobní dopis, v němž ho žádal o odpuštění a možnost vrátit se domů.

Partie pro dva

Boris Berezovskij byl podle britského týdeníku The Economist personifikací devadesátých let v Rusku, všech jejich příležitostí, nemilosrdnosti a energie. I přes nadějně rozjetou kariéru v Akademii věd, začal Berezovskij v roce 1989 podnikat. Díky svému intelektu a často nečistým praktikám si vytvořil oligarchické impérium v automobilovém, ropném a mediálním průmyslu. V roce 1996 patřil podle jeho vlastních slov mezi sedm plutokratů, kteří měli pod kontrolou více než 50 procent ruského hospodářství. Podnikání bylo pro Berezovského však pouze odrazovým můstkem na cestě za politickou mocí. Od druhé poloviny devadesátých let se stal jedním z nejbližších poradců chronicky nemocného prezidenta Jelcina, za kterého mnohdy sám rozhodoval.

Jak se zhoršoval Jelcinův zdravotní stav, začala se objevovat otázka následnictví a byl to právě Berezovskij, kdo přišel se jménem Vladimira Putina, kterého považoval za „srozumitelného čekistu“, který je pod jeho vlivem stejně jako Jelcin. V tento kritický moment se však matematik Berezovskij přepočítal. Již několik týdnů po zvolení prezidentem se Putin obrátil proti svému politickému mecenášovi. Bývalý příslušník silových struktur zahájil proces „likvidace oligarchů jako třídy.“ Ještě v roce 2000 odešel Berezovskij do emigrace ve Velké Británii a vyhnul se tak pravděpodobně osudu jiného oligarchy Michaila Chodorkovského, který si dodnes na Sibiři odpykává trest za krácení daní. Přesto byl v nepřítomnosti Berezovskij odsouzen v souhrnu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 29 let.

Za 12 let v emigraci se z Berezovského stal jeden z nejhlasitějších kritiků Putinova režimu. Jeho nenávist k Putinovi dosáhla svého vrcholu poté, co byl ruskou tajnou službou otráven v roce 2006 jeho blízký přítel a bývalý agent FSB Aleksandr Litviněnko. Podle ruského deníku Lenta Berezovskij ještě v minulém roce veřejně prohlašoval, že podporuje silové řešení ruské situace a že je ochoten financovat převrat, který by Putina svrhl. Události posledních měsíců však zřejmě donutily Berezovského radikálně přehodnotit svůj názor na ruský režim.

Střet mezi Berezovským a Putinem má kontury shakespearovské tragédie.

Ruský novinář Andrej Kolesnikov ve svém komentáři pro týdeník Novaja Gazeta píše, že střet mezi Berezovským a Putinem má kontury shakespearovské tragédie. Berezovskij podle něj nespáchal sebevraždu kvůli bankrotu nebo kvůli nostalgii, ale kvůli obrovskému ponížení, když se musel doprošovat Putina, člověka, kterého stvořil, aby se mohl vrátit zpět domů. Poražený je v této partii ovšem i Vladimir Putin. Celý jeho režim se snaží být antitezí předchozího chaotického období vlády oligarchů, které symbolizoval právě Boris Berezovskij, který jako „mýtický démon“ stál za vším špatným, co se v Rusku v posledních dvaceti letech stalo. Minulý týden však Putin přišel o svého nepřítele, o svoji antitezi a jeho legitimita je nyní vyprázdněná. Vyhrál sice partii, ale tato partie nebyla jeho dílem, byla dílem Borise Berezovského. A teď je sám.