středa 23. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Matka jedenáctileté školačky v Číně našla dopis, který její zoufalá dcera napsala o prázdninách své učitelce. Zdrcená z jeho obsahu pověsila text na čínskou sociální síť WeChat a tam se z něj okamžitě stal jeden z nejčtenějších příspěvků vůbec. Podle serveru Quartz se v zemi následně zvedla vlna rozhořčení tak velkého, že se věcí začaly zabývat i úřady v severní Číně, kde se drama odehrálo.

„Tolik se snažím chovat se vzorně, abyste se mnou byla spokojená, ale nikdy to nepomůže,“ píše školačka ve své eseji zveřejněné teď v srpnu. „V noci se budím ze snů, ve kterých mě bijete. Buší mi srdce, pláču a třesou se mi ruce. Proč je svět tak nespravedlivý? Proč přináší tolik bolesti hodnému a poslušnému děvčeti jako jsem já?“

Reklama
Reklama

Dopis vznikl právě po jednom takovém nočním prázdninovém probuzení. I když jsou v Číně fyzické tresty ve školách zakázány od roku 1986, v některých venkovských oblastech se stále používá drsný způsob výuky zvaný dama jiaoyu - což Quarz překládá jako udeř-a-proklej. Když si dívka zkoušela opatrně na toto vzdělávání postěžovat doma, řekla jí matka, že „učitelé mají právo bít své žáky, protože děti se nejlíp poučí ze svých chyb, když dostanou výprask“.

Přesto se podle novinových zpráv nakonec odhodlala dceru bránit a v červnu si šla na učitelku stěžovat. Úředníci z oblastního stranického výboru pro vzdělávání se jí ale ozvali až 7. srpna - den poté, co pověsila na web dceřino psaní. Podle úředního komuniké byla učitelka (v textu zvaná jen příjmením Yan) ve škole pouze na záskok a po prázdninách se už do třídy nevrátí, protože odchází na mateřskou. O tři dny později zveřejnila své stanovisko k věci i sama škola: její ředitel oznámil, že vyzval všechny učitele, aby na základě dopisu malé školačky provedli „sebereflexi“.

Tady je dopis, jak ho svým čtenářům z čínštiny přeložil Quarz:

Paní učitelko, tohle bych vám chtěla říct

Vážená paní učitelko, opravdu vůbec netuším, co vám na mě vadí a čím vás tak rozhořčuju.  A to od první chvíle, kdy začala škola. Přesně si pamatuju, že poprvé jste mě uhodila pátý den v první třídě. Mrštila jste mně do obličeje učebnici a já neměla zdání, co jsem udělala špatně. Dodnes nemůžu zapomenout, jaký jste přitom měla výraz. Od té chvíle se vás pořád jenom bojím.

I kvůli tomu jsem od té chvíle taky jedním z nejposlušnějších dětí ve třídě -  plním vždycky všechno, co mi řeknete, dávám pozor v každé hodině, o přestávkách nemarním čas hloupostmi, nežaluju, nevyrušuju, nešeptám si s nikým při vyučování, strašně chci být pro vás hodné dítě - ale vždycky to dopadne jinak. Nakonec jsem to já, kdo dostane výprask a vyhubováno, a já přitom ani netuším, za co.

Pamatuju si, jak jsem jednou přišla k vám domů na doučování, a vy jste mi nedovolila jít u vás na toaletu. Když jsem pak čekala venku na maminku, počurala jsem se a prosila jsem maminku, aby to nikomu neříkala. Učila jsem se od té doby ještě víc a tvrději, ale vy to nikdy neoceníte, ani když dostanu výbornou známku. Tak si přeju, abyste mě aspoň jednou pochválila, ale dostávám jenom výtky a napomenutí. Nikdy mě nevyvoláte, když se hlásím, takže jsem to přestala dělat.

/…/

Jednou, když jste mi zase dala 20 ran ukazovátkem jako nespravedlivý trest za něco, co se nestalo, jsem přišla po vyučování domů úplně zdrcená, nechtěla jsem nic jíst a hlavně jsem se už nikdy nechtěla vrátit do školy. Maminka zkusila vám zavolat, ale vy jste se rozhodla telefon nebrat, takže mě rodiče donutili druhý den jít znova do školy. Maminka šla se mnou a mluvila s vámi, ale ani slovem nezmínila vaše bití. Ptala se vás, jak si vedu, a vy jste předstírala, že všechno je v pořádku.

Ptala jste se mě, proč jsem odmítla jít do školy, a já neměla odvahu zmínit těch vašich nesnesitelných 20 ran. Pár dní později jste si mě zavolala ve třídě dozadu a tam jste mi vlepila facku, protože jsem se spletla v počítání příkladu. „Asi jsem tě moc rozmazlovala, když se odvažuješ žalovat matce. Tak teď si zkus ještě doma něco špitnout,“ řekla jste mi. Ale já se touhle ranou necítila dotčená, protože jsem přece udělala chybu v počítání, a maminka mi vždycky říká, že z chyb se poučíme jenom bitím.

Čína dopis
Autor: weibo.com

/…/ Ach paní učitelko, celý den trávíme tím, že sledujeme váš výraz. Když jste šťastná, jsme my taky šťastní. Když jste rozzlobená, máme strach. Máte vůbec tušení, jak jsem nervózní a vyděšená a jak se mi chce na záchod pokaždé, když přijde v rozvrhu čas na vaši hodinu? Strašně se bojím, že mě zase praštíte bez důvodu. A ještě víc mě děsí pomyšlení na to, jak bijete spolužáky v aule. Jejich vzlyky mi svírají srdce a mám křeče v břiše.  /…/ A ve strachu žiju i teď o prázdninách.  Vaše zuřivostí zkřivená tvář a zdrcující slova mi nejdou z hlavy. Často se mi zdá, jak mě bijete. Někdy se vzbudím uprostřed noci a už nemůžu usnout. Chce se mi čurat, ale když jdu na záchod, nic ze mě nevychází. Cítím bodavou bolest, jako bych měla v mozku jehlu. Prostě jsem tak vystrašená z přemýšlení o škole a o vás.

/…/

I teď je noc a já jsem vzhůru a chtěla bych se vypsat ze vší úzkosti, která mě svírá a o které nikomu ani nemůžu říct. To přináší skleslost, která mě pronásleduje léta. Srdce mi buší, pláču, třesou se mi ruce. Proč je svět tak nespravedlivý? Proč přináší tolik bolesti hodnému a poslušnému děvčeti jako jsem já? Nemůžeme ovládat muka způsobená přírodními katastrofami a lidským neštěstím. Ale je i chování lidí něčím mimo kontrolu? (32 plačících emoji)

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Až budou scénáristé žánru nordic noir hledat námět pro další knihu či seriál s temným příběhem, mimořádně zamotanou zápletkou a slavnými či bohatými postavami, nemusejí chodit daleko. Stačí jim sledovat aktuální drama kolem smrti švédské novinářky Kim Wall, jež šéfredaktor nejčtenějšího dánského listu Politiken označil jako „nejsenzačnější případ vraždy v dánské historii“.

Dánská policie ve středu podle BBC potvrdila, že torzo ženského těla, jemuž kromě hlavy chyběly i všechny končetiny a které bylo před několika dny objeveno ve vodě u dánské metropole Kodaně, skutečně patří třicetileté žurnalistce. Jak sdělil na tiskové konferenci šéf oddělení vražd kodaňské policie, torzo bylo zatíženo kovovými závažími ve zjevné snaze zabránit jeho vyplutí na hladinu - a povaha zranění svědčí o tom, že ruce a nohy ženě někdo odřezal. Jde o další ze série indicií, které ukazují, že smrt Kim nebyla nehoda, jak dosud policii tvrdil dánský vynálezce a podnikatel Peter Madsen.

Reklama
Reklama

Právě na Madsenově privátně vlastněné a „podomácku“ vyrobené ponorce Nautilus, kde měla sbírat materiál pro článek, byla novinářka naposled viděna živá. Madsen následně policii předložil několik verzí, co se vlastně stalo. Podle první ji vyložil živou a zdravou na jednom z ostrovů u Kodaně poté, co s ním dokončila rozhovor. Jenže to velmi rychle vyvrátil záznam z kamer, které jsou v místě nainstalovány. Následně tvrdil, že zemřela na ponorce při nehodě (buď policii nesdělil, o jakou nehodu přesně šlo, nebo to policie nezveřejnila) a že její tělo pohřbil do vody.

Death of Swedish journalist Kim Wall
Hledání těla švédské žurnalistky • Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock

Tím logicky vzbudil podezření do takové míry, že jej policie následně obvinila ze zabití z nedbalosti (tedy nikoliv vraždy) a vzala jej do vazby. Podezření vzbudil fakt, že osmnáctimetrová, dvaatřicetitunová ponorka Nautilus byla potopena záměrně a nešlo o výsledek nehody, po níž by klesla ke dnu. V prostoru ponorky byla nalezena sražená krev, která podle testů DNA rovněž patří Kim. Co bude následovat a zda případně čin překvalifikuje, zatím policie nesdělila. Madsen se doma těší postavení celebrity. Vynálezce postavil celkem tři ponorky a snil o tom, že se stane prvním amatérským astronautem v dějinách lidstva.

Jak tento týden napsala na stránkách Guardianu v osobně laděném sloupku novinářka Sruthi Gottipati, je smutně paradoxní, že Kim Wall zemřela právě ve Skandinávii. Absolventka London School of Economics a Kolumbijské univerzity totiž jako novinářka na volné noze běžně pokrývala události a příběhy z mnohem méně bezpečných koutů světa. Psala o minových polích Srí Lanky, o věznicích, v nichž režim ugandského diktátora Idiho Amina mučil svoje odpůrce, nebo o Haiti stiženém zemětřesením.

https://www.youtube.com/watch?v=iQ8zzeWKJYI

 

Reklama
Reklama