Británie: ráj žen, gayů a leseb

“Tak takhle se volí lídr,” poznamenala prý včera v malé zasedačce v britském parlamentu Theresa May a její konzervativní poslanci s hurónským smíchem bušili dlaněmi do stolů a stěn místnosti. Scénu popisuje několik zdrojů, mimo jiné server Politico.

Výsměch samozřejmě míří na labouristy, kteří mezitím směřují k rozpadu a soudním žalobám, ukazuje ale také, jak silnou pozici nastupující britská premiérka má uvnitř vlastní strany. Opoziční labourističtí poslanci tweetovali, jak jim v parlamentu kvůli ovacím konzervativců vibruje podlaha v kanceláři.

Než se podíváme, co se o překvapivém zvratu v čele konzervativců a Británie říká a píše, přehlédněme letmo politickou scénu v zemi. Moc to tady nevnímáme, je to ale vlastně docela šokující genderová momentka. Posuďte sami:

V čele konzervativců stojí žena. Levicovou kliku v čele labouristů se pokouší svrhnout žena. V čele skotské SNP a vlády stojí žena. V čele skotských konzervativců stojí žena/lesba. V čele skotských labouristů stojí žena. V čele skotských zelených stojí společně žena a muž/gay. V čele velšských nacionalistů stojí žena. V čele anglických a velšských zelených stojí žena. Bílí heterosexuální muži řídí severoirské loajalisty a liberální demokraty. A samozřejmě, vždycky budeme mít UKIP - i když i tenhle obskurní spolek vloni tři dny dočasně vedla Suzanne Evans, než si to Nigel Farage rozmyslel s rezignací a než předsednictvo bývalou novinářku ze strany vyloučilo, protože kritizovala otevřenou homofobii některých mužů v jejím vedení.

Autor menu si (mimo jiné po zkušenostech z Latinské Ameriky) nemyslí, že by gender ve výsledcích praktické politiky zase tolik znamenal, za zaznamenání tahle britská kulturní revoluce ale jistě stojí. Jako ilustraci ještě přidejme tuhle dojemnou fotografii, kterou dnes ukázal ve svém profilu nastupující premiérky deník The Guardian. Je z konzervativní konference v roce 2004.

Theresa May tedy ve svých oblíbených leopardích střevíčcích dokráčí zítra odpoledne do Downing Street. Britský tisk je celkem uhranutý a tají dech.

Zmíněný profil v The Guardian tvrdí, že ačkoliv se samozřejmě nabízí srovnání s Margaret Thatcher, Theresa May je ve skutečnosti podobnější Gordonu Brownovi. Nejen v tom, že se na cestě k premiérskému postu vyhnula volbám, ale také osobnostním založením. May je do sebe ponořený vážný introvert, podobně jako Brown i ona je potomkem anglikánského kněze a je trochu starosvětská a zachovává si “puritánský nádech”.

Spíše než ideologií se prý řídí morálním kompasem, i když i vzhledem ke svému středostavovskému původu rozhodně nikdy nekoketovala s labouristy. Deník The Washington Post ji popsal jako “nudnou a spolehlivou”, v jejím životě se těžko hledá něco extravagantně výrazného - pokud tedy pomineme ty divné boty a hit Dancing Queen od skupiny ABBA, který by si podle jakési staré ankety vzala s sebou na opuštěný ostrov, prý proto, že občas je potřeba také u něčeho poskakovat. S manželem se ostatně seznámila před čtyřiceti lety na diskotéce.

Theresa May je autorkou slavné věty, že pokud konzervativci nepřestanou být vnímáni jako “hnusná strana” (nasty party), nevrátí se nikdy k moci. To bylo počátkem tohoto tisíciletí, kdy scénu pevně ovládal Tony Blair. Konzervativní politika byla vykázána do hájemství ideologických extrémů a zapáchala zarytostí. Pak teprve přišel modernizátor David Cameron, vydal se na saních k norským ledovcům a vůbec posunul - často k nevoli vlastních poslanců - celou stranu do mediálně uhlazeného středu.

Nová premiérka nicméně srovnání s “píáristy” typu Blaira nebo Camerona nesnese, viz výše. Má pověst tvrdohlavé ženské, veterán konzervativců Ken Clark ji před pár dny ve chvíli, kdy nevěděl, že je nahráván, označil za “pěkně nepříjemnou” (bloody difficult woman). Paní May na to opáčila, že přesně to teď Británie potřebuje a že tuhle stránku její povahy brzy pozná šéf Evropské komise. V každém případě se o ní píše, že dokázala jako v podstatě jediná ve vládních debatách odporovat dvojici Cameron-Osborne.

May fungovala léta na pozici ministryně vnitra, její postoje jsou skutečně ideologicky nevyhraněné a trochu nevypočitatelné. Na poměry konzervativní strany byla velmi otevřená vůči sexuálním menšinám a zjevně nesnáší rasismus, zároveň proslula tvrdými postoji proti přistěhovalcům. O jejich ekonomických a zahraničněpolitických názorech se toho zase tolik neví, především asi proto, že je nikdy nestihla pořádně prezentovat. V tomhle bodě je absence delší předvolební kampaně rozhodně na škodu.

V pondělí Theresa May nicméně přednesla projev, v němž se její ekonomické postoje docela překvapivě blížily názorům labouristického středu - omezení astronomických platů manažerů, zastoupení pracujících ve správních radách, průmyslová strategie, veřejné investice do infrastruktury, “pomoc strádajícím rodinám, nikoliv pouze rodinám privilegovaných”.

Mluvila o lidech, kteří nezvládli globalizaci a kterých se teď nová, moderní konzervativní strana bude zastávat. Dnešní levicově konzervativní labouristé zjevně mizí za obzorem, což vidí i bývalý poradce neúspěšného šéfa labouristů Eda Milibanda Stewart Wood. “Je skvělé, že Theresa May potvrdila svou oddanost předvolebnímu programu z roku 2015 - zvlášť, když se jedná o program labouristů,” prohlásil zhrzeně a zmizel - zřejmě někam svrhávat Jeremyho Corbyna.

Co ale bude dál? “Podobně jako Margaret Thatcher přebírá vedení konzervativní strany ve chvíli národní krize. Země zůstává kvůli výsledkům referenda rozpolcená a to ohrožuje samu integritu unie,” píší Financial Times (myslí unii britskou, samozřejmě). “Hrozba recese je reálná a nové podmínky vztahu Spojeného království s Evropskou unií nejisté”.

Co hodlá nová premiérka dělat, vlastně moc nevíme. Dokola prohlašuje, že “Brexit znamená Brexit”, nepochybně také proto, aby uklidnila zaryté brexitáře ve vlastní straně - do včerejšího odstoupení Andrey Leadsom čelila útoku zprava a tvrzení, že v čele strany a země po referendu nemůže stát někdo, kdo v kampani nepropagoval odchod z EU. May vylučuje, že by se mohlo konat opakované referendum, a to je tak zhruba všechno, co říká. Jak přesně hodlá vyjednávat, co je pro ni prioritou - jak třeba bude vyvažovat britský apetit po přístupu na volný trh s evropskou podmínkou volného pohybu osob netušíme.

Deník The Telegraph nicméně tvrdí, že to nebude mít lehké ani ve vlastní straně - navzdory zjevné přízni až nadšení většiny kolegů. Ve straně existuje věčně zhrzené křídlo tvrdých brexitářů a nepřátel všeho nového, které sázelo na Andreu Leadsom a které Theresu May nemusí už od chvíle, kdy mluvila o potřebě stranu zmodernizovat.

“Navzdory všem velkorysým slovům pronášeným na veřejnosti cítí stoupenci paní Leadsom hněv nad tím, jak se věci seběhly - stejně jako dodnes cítí hněv, že byla svržena Margaret Thatcher, hněv, že John Major podepsal Maastrichtskou dohodu, hněv, že se David Cameron stal stranickým lídrem… Mluvíme o lidech, kteří jsou opravdu velmi, velmi dobří ve schopnosti cítit zášť a poslední vývoj jenom přidal další křivdu do jejich sbírky,” píše konzervativcům nakloněný The Telegraph.

Tady je potřeba nezapomínat, že konzervativci sice vyhráli volby, mají ale v parlamentu většinu pouhých šestnácti hlasů. Jinými slovy, stačí pár zhrzených poslanců skuhrajících ze zadních lavic a vláda má vážný problém. Skuhralové se kryjí s nejskalnějšími zastánci odchodu z EU a rozmotávání smluvního propletence mezi Londýnem a Bruselem bude velmi složitý proces, do kterého bude mít parlament rozhodně co mluvit. “Tohle je velmi dobrá chvíle pro UKIP,” poznamenává v článku nejmenovaný stoupenec Andrey Leadsom s tím, že je možné očekávat přesun konzervativního křídla strany ke konkurenci.

Jinými slovy, jak poznamenává The Economist a kdekdo další, Theresa May nemusí vládnout tak dlouho, jak si představuje - předčasné volby jsou reálná možnost.

Již dnes se stane nemyslitelné: Bernie Sanders vystoupí na společném mítinku s Hillary Clinton a podpoří ji v její prezidentské kandidatuře. “Myslím, že je fér prohlásit, že kampaň paní Clinton a moje kampaň jsou si stále blíže,” pronesl Bernie Sanders v sobotu. To bylo řečí, že to nejde a nikdy nepůjde.

Sanders nedává svou podporu úplně zadarmo. Clinton minulý týden oznámila, že zruší školné na veřejných vysokých školách a univerzitách pro rodiny s nižším příjmem než 125 000 dolarů ročně a připojila ústupky ve svém zdravotnickém programu. Autentický revolucionář Sanders ji za to velmi chválil.

Na sbližování na americké levici toho závisí hodně. V Británii na příkladu Borise Johnsona nebo Nigela Farage vidíme, jak rychle se sesypou domečky z karet, které populisté dokáží vystavět v kampani. Pokud bublina Donalda Trumpa splaskne včas, bude na světě o něco lépe.

Svět se nicméně hýbe. Bývalý americký ministr financí a poradce Baracka Obamy, známý ekonom Lawrence Summers, dříve stoupenec globalizace, na stránkách The Washington Post vyzval k “odpovědnému nacionalismu”. “Po vítězství Brexitu v referendu a Donalda Trumpa v republikánských primárkách je jasné, že se voliči bouří proti relativně otevřené ekonomické politice, jež byla v Británii a Spojených státech normou od konce 2. světové války,” píše a klade si otázku, jak by ti, kteří věří v propojený globální systém, měli proti dnešnímu trendu argumentovat.

Zatím prý klasický postup kombinoval “racionální argumenty s přehnaně nafouknutou rétorikou o ekonomických dopadech mezinárodní integrace”. Stoupenci globalizace používají různé studie, které ukazují, kolik pracovních míst smlouvy o volném obchodu přinesly a jaké náklady by naopak způsobilo obnovení bariér. Svaté zanícení pro přeshraniční kontakty ale obvykle vede k přehnaným tvrzením, ta vyvolávají přehnaná očekávání - a ta se potom nenaplní. Skutečné a nezpochybnitelné úspěchy často zaniknou.

Summers v podstatě tvrdí, že těžiště argumentace je potřeba posunout od abstraktních ideálů globálního dobra k základní odpovědnosti národních vlád za prosperitu svých občanů. “S tím úzce souvisí myšlenka, že lidé chtějí mít pocit, že skutečně utváří společnost, ve které žijí. Neosobní síly technologií a měnící se globální ekonomické podmínky mají možná nevyhnutelně hluboké důsledky. Situaci ale jenom zhoršuje, když vlády uzavírají dohody, které dále předávají moc na úroveň mezinárodních tribunálů všech možných druhů. Obzvlášť to platí v případě, kdy mají korporace disproporční vliv na utváření mezinárodních dohod,” píše Summers.

“Proč by měla mezinárodní dohoda demokraticky zvolené italské vládě bránit, aby použila k rekapitalizaci bank peníze vlastních daňových poplatníků? Proč by nemohly vlády, které si, ať už správně či nikoliv, myslí, že jsou geneticky modifikované potraviny nebezpečné, před nimi své obyvatele chránit? Tady nejde o to, kdo má pravdu, ale o to, že zásahy do suverenity s sebou nesou vysoké náklady.” Summers tak tvrdí, že na pořadu dne je zmíněný odpovědný nacionalismus, tedy “přístup, v jehož rámci se bere za samozřejmé, že odpovědnost zemí za ekonomickou prosperitu svých občanů je jejich primárním cílem, ale zároveň je jejich schopnost poškodit zájmy obyvatel jiných zemí omezená”.

Zní to pěkně, teď ještě jak to prakticky naplnit. Summers zmiňuje jako příklad mezinárodní koordinaci daní, což je něco, co se nepodařilo prosadit ani v rámci EU. Další oblasti prý jsou pracovní a finanční regulace a environmentální standardy. Jak se to přesně liší od “bruselského diktátu” se na této úrovni abstrakce dá těžko rozpoznat, že je současný stav stěží udržitelný je ale zjevně nabíledni.

Video: Brity na současném politickém dění zaujalo také broukání odstupujícího premiéra Camerona poté, co oznámil, že ho ve středu nahradí Theresa May.

.@David_Cameron humming a Winnie-the-Pooh style hum as he says goodbye to the cares of office. pic.twitter.com/kcydnLZBg4

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery