Změnit vlastní názor je nesmírně těžké, ale může to usnadnit život

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století vyzval psycholog Henry Murray vzorek univerzitních studentů k účasti na zdánlivě nevinném experimentu. Studenti měli za úkol sepsat svou „osobní životní filozofii“, včetně základních hodnot a hlavních principů, a následně měli o svém hodnotovém systému debatovat s mladým právníkem. Psycholog studentům neprozradil, že právník dostal výslovně za úkol klást jim nepříjemné otázky, rozbít jejich osobní filozofii „s vehemencí a způsobem, který se jich osobně dotkne“. Ve skutečnosti se jednalo o postup, který Murray vypracoval při posuzování agentů zpravodajské služby během druhé světové války.

Výsledky se daly velkou měrou očekávat. Murray zjistil, že se studenti během útoku na své životní postoje cítili výrazně nepříjemně. Pro mnohé se jednalo o natolik negativní zážitek, že na něj ve zlém vzpomínali ještě o rok později. Jedním z účastníků experimentu byl Ted Kaczynski, později známý jako terorista Unabomber. Vzhledem k tomu, že počátky jeho víry ve zlo zakořeněné ve společnosti a touhy po pomstě se datují do dob studií, spojují někteří jeho teroristickou filozofii právě s Murrayovým pokusem. (Jiní však takový závěr odmítají.)

Na zmíněný pokus ale nevzpomínají ve zlém úplně všichni. Psycholog z Pensylvánské univerzity Adam Grant ve své knize Think Again (Ještě jednou si to promysli) píše, že většina studentů si skutečně odnesla negativní zážitek. Jeho vlastní výzkum ale zároveň ukazuje, že mezi nimi bylo zároveň několik pozoruhodných výjimek, které uváděly, že se jim experiment líbil a že se minimálně jeden student dobře bavil. Důvodem byla zřejmě skutečnost, že je pokus nakonec dovedl ke změně vlastních postojů.

Schopnost přiznat omyl je výhodná, můžeme díky ní být úspěšnější a šťastnější.

Tato druhá skupina možná přišla na něco podstatného. Opětovné promýšlení vlastních postojů a změna názorů v případě, že se původní východiska stanou neudržitelnými nebo když někdo jiný lépe argumentuje, nám mohou ve skutečnosti ulehčit život. Můžete se díky tomu stát úspěšnějšími, méně často trpět úzkostmi a můžete být celkově šťastnějšími lidmi.

Obehnáni hradbami

Když mají lidé změnit názor nebo vyjde najevo, že se mýlí, umějí situaci obvykle neobyčejně dobře vzdorovat. Grant píše, že máme k dispozici nečekaně velký arzenál kognitivních zbraní či „zkreslení“, s jejichž pomocí se dokážeme utvrdit o vlastní pravdě bez ohledu na důkazy svědčící o opaku. Patří mezi ně tzv. potvrzovací zkreslení (kdy se soustředíme a přednostně si pamatujeme pouze ty skutečnosti, které potvrzují naše přesvědčení), zkreslení nazývané chyba kotvení (kdy se nadměrně spoléháme na jedinou informaci, zpravidla první, na kterou jsme narazili), tzv. iluze validity (přeceňujeme přesnost svých vlastních soudů a vjemů) a mnoho dalších podobných tendencí. Popsaná zkreslení fungují jako vodní příkop plný krokodýlů chránící hradbu našich vlastních postojů a přesvědčení. Vytvářejí z nás jakési opuštěné vladaře, přesvědčené o tom, že pokud by protiargumenty náhodou rozbořily hradby opevnění, nepřinesly by nám nic než strádání a utrpení.

Grant ale tvrdí, že takový vzdor není zadarmo. Lídři obklopení pouze přikyvovači se často dopouštějí závažných a někdy katastrofálních omylů. Klasickým příkladem je americký debakl při vylodění v zátoce Sviní, kdy zapouzdřený kabinet Johna F. Kennedyho nedokázal nijak zpochybnit prezidentovy chybné instinkty. Nebo si připomeňme převládající tón amerických politických komentářů před prezidentskými volbami v roce 2016, který vylučoval, že Donald Trump může porazit Hillary Clinton. Pokud je naším cílem hledání pravdy, pak je schopnost přiznat omyl a změnit názor vlastně výhodná. Je také hlavním rysem fenoménu, jemuž filozofové říkají „epistemická pokora“.

A i když epistemická pokora není zpočátku o nic snazší či příjemnější než kterékoli jiné ponížení, zároveň zcela zjevně přispívá k pocitu štěstí. Ve studii zveřejněné v roce 2016 v magazínu The Journal of Positive Psychology vytvořili vědci jakousi stupnici pokory. Ptali se respondentů, zda jsou přístupní radám, zda jsou upřímní, když mluví o svých silných a slabých stránkách, a zda prožívají radostné pocity, když se něco podaří jejich přátelům. Zjistili, že pokorní lidé tolik netrpí pocity deprese a úzkosti a zároveň se pokora váže s pocity štěstí a životní spokojenosti. Navíc došli k závěru, že pokora dokáže tlumit negativní dopad stresujících životních událostí.

Jak se to u společenských věd stává často, i v tomto případě tvrdá data o pokoře a štěstí jenom potvrzují to, co filozofové říkali dávno. Svatý Augustin na počátku 5. století radil svým studentům tři věci: „Na prvním místě stojí pokora, na druhém pokora a na třetím pokora. A to vám budu opakovat tak často, jak často mě budete žádat o radu.“ O tisíc let dříve učil Buddha, že ulpívání na vlastních názorech a stanoviscích je jednou z příčin lidského utrpení. Podobná odvěká moudrost snad ani nemůže být aktuálnější než právě dnes.

Mít tým soupeřů

Pokora spojená se schopností přiznat omyl a změnit názor tedy může vést k hlubšímu pocitu štěstí i k úspěchu. Protože ale působí v rozporu s našimi vrozenými obrannými mechanismy, potřebujeme plán, jak změnit způsob vlastního myšlení i jednání. Nabízíme čtyři strategie, které se vám mohou hodit:

1. Neškoďte si víc, než je nutné

Váš pomyslný osamělý král se obehnal hradbami a odmítá přiznat chybu nebo změnit názor, protože se bojí, že by v takovém případě mohl vypadat jako hlupák. To je důvod, proč jste ochotni bránit i naprosto neobhajitelné postoje, jako by šlo o život. Už sám tento postoj je ale vlastně chybný.

Ve studii zveřejněné v roce 2015 v časopise PLOS One srovnali vědci různé reakce svých vědeckých kolegů na zjištění, že jejich závěry „nelze replikovat“ – tedy že se pravděpodobně mýlí. Nebylo by samozřejmě nijak překvapivé, kdyby se vědci podobně jako jiní lidé začali podobným obviněním bránit, dokonce kdyby začali na svých původních závěrech trvat dvojnásob. Výzkum ale ukázal, že právě takový postoj nakonec poškodil reputaci dotčených vědců více, než když jednoduše přiznali omyl. Vzkaz opevněnému vladaři zní: Pokud se mýlíš, zachováš si tvář nejlépe tak, že svůj omyl přiznáš.

2. Nebojte se protikladů

Jedním z osvědčených způsobů, jak se vyhnout destruktivní tendenci hájit za každou cenu původní názor, je dělat pravý opak, než velí instinkt. Když se například cítíte smutní, je setkání s dalšími lidmi tím posledním, na co máte chuť – a zároveň je to přesně to, co byste měli udělat. Když se vaše názory otřásají v základech a vy cítíte potřebu je bránit, aktivně svému instinktu vzdorujte a pokuste se být raději přístupnější. Když vám někdo řekne: „Mýlíš se,“ odpovězte: „Zkuste mi to více vysvětlit.“ Vytvořte si přátele mezi lidmi, kteří si myslí něco jiného než vy a kteří zpochybňují vaše předpoklady – a jejichž východiska naopak zase zpochybňujete vy sami. Chápejte to jako systematické budování „týmu soupeřů“, což je termín, jakým historička Doris Kearns Goodwin popisovala vládní kabinet Abrahama Lincolna. Lincolnovi kolegové na rozdíl od okolí Johna Kennedyho svému šéfovi odporovali neustále. Pokud vám to samo o sobě zní jako popis mučení, je zjevné, že si to potřebujete vyzkoušet o to naléhavěji.

3. Nevystavujte své názory všude na odiv

V sociopolitické dynamice dnešní společnosti působí pokora obzvlášť nebezpečně, dokonce naivně. Sociální média ochromila naši schopnost změnit myšlení, protože se v nich naše postoje neustále kumulují – každý názor, který jsme kdy umístili na sociální sítě, zůstává všem na očích. S takto dokonale zdokumentovanou historií vlastních postojů vypadá změna názoru na cokoli důležitého nebo kontroverzního jako slabost a vystavuje nás veřejné kritice.

Řešením je většinu svých postojů na sítích nesdílet. Komunikujte o nich s lidmi, které znáte a kterým důvěřujete, nikoli ale s cizími uživateli Facebooku nebo Twitteru. Sdílení vlastních postojů s naprosto neznámými osobami je vůbec od počátku docela divný nápad, představa, že cizí lidi skutečně zajímá, co si myslíte, je docela sebestředná. A realisticky vzato, neexistuje žádný názor, který byste teď mohli zakonzervovat na internetu a mít z toho jakýkoli prospěch třeba s pětiletým odstupem.

4. Klaďte si realistické cíle

Předpokládejme, že se ze svých neměnných postojů chcete skutečně osvobodit. Zpočátku je to obtížné, zvlášť když se jedná o postoj k něčemu opravdu důležitému, třeba k vlastní náboženské víře nebo politické ideologii. Lépe je začít u méně důležitých věcí, třeba u názoru na módu, nebo dokonce u oddanosti konkrétnímu sportovnímu týmu. Přemýšlejte znovu o věcech, které jste dlouho považovali za zcela samozřejmé, a zvažujte své postoje s co nejvyšším nadhledem, jakého jste schopni.

Smyslem není zabývat se trivialitami. Výzkumy v této oblasti nicméně naznačují, že pokud si lidé zpočátku kladou malé cíle, naučí se postupně dosáhnout skutečné změny a zbavit se hlubších stereotypů. Takové poznání sebe samého pak můžete rozšířit do dalších oblastí života, v nichž, jak tajně tušíte, možná také nemáte úplně pravdu. V rukou už máte nové dovednosti a vaše dobrodružné hledání pravdy skutečně začíná.

Co děláte vy?

Pokud techniku zvládnete, objeví se nejspíš kritici, kteří vás obviní z převlékání kabátu nebo oportunismu. S tím je možné se vyrovnat třeba tak, že si vezmete příklad od velkého ekonoma Paula Samuelsona. Ten v roce 1948 publikoval zřejmě nejuznávanější učebnici ekonomie všech dob. V následujících letech ji neustále revidoval a měnil například svůj odhad míry inflace snesitelné pro makroekonomické zdraví země. Nejdříve psal, že přijatelných je pět procent. V pozdějších vydáních tvrdil, že tři procenta a pak dvě procenta, což vedlo agenturu Associated Press k publikaci článku s titulkem Autor by se měl rozhodnout. Když Samuelson získal v roce 1970 Nobelovu cenu, reagoval v televizním rozhovoru na obvinění slovy: „Měním svůj názor podle vývoje událostí. Co děláte vy?“

Vy můžete dělat totéž. Svět se mění, objevují se nové informace nebo prostě jiní lidé začali nově a lépe argumentovat. V takovém případě neváhejte, změňte názor a udělejte to otevřeně. Zpočátku se to může zdát obtížné, ale věřte mi: časem se z toho stane zábava. Jediné, co můžete ztratit, je váš vlastní vodní příkop plný krokodýlů.