Zemřela Ivana Trumpová. První manželce Donalda Trumpa bylo 73 let

Zemřela Ivana Trumpová. Československé rodačce a bývalé modelce, podnikatelce a lyžařce bylo 73 let. V letech 1977 až 1992 byla první manželkou podnikatele a dnes už bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa. Ten o jejím úmrtí informoval na své sociální síti. Ivana Trumpová se narodila 20. února 1949 ve Zlíně. Studovala Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, v roce 1971 se provdala za lyžaře s rakouským pasem Alfreda Winklmayra. V březnu následujícího roku získala rakouský pas a z tehdejšího Československa emigrovala do Kanady, kde pracovala jako modelka v Montrealu.  Roku 1976 se při své návštěvě New Yorku seznámila s podnikatelem Donaldem Trumpem. Měli spolu tři děti: Donalda juniora, Ivanku a Erika. Sňatek ukončil rozvod v roce 1992 po Trumpově románku s bývalou miss státu Georgia Marlou Maplesovou. Při této příležitosti odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.  

Žijeme v přelomové době. Kreml si přál, aby se americkým prezidentem stal Donald Trump, a on vyhrál. Americké úřady berou za prokázané, že Rusko volbami manipulovalo v jeho prospěch. Poslední neznámou v rovnici tak zůstává otázka, zda na té manipulaci Trump s Rusy spolupracoval. Odpověď už sedmnáct měsíců hledá zvláštní vyšetřovatel FBI Robert Mueller. Trump byl v hledáčku Rusů už dávno, v minulosti se o něj zajímala Státní bezpečnost komunistického Československa, což nepřekvapuje, protože právě odtud pochází Trumpova první žena Ivana, s níž má nejmocnější muž světa tři děti. A žil tu také jeho tchán Miloš, který na něj donášel StB. Nebyl sám.

Státní bezpečnost měla o Trumpa zájem, vedla spis, jímž jeho jméno prochází. A jak nyní zjistil Respekt společně s britským listem The Guardian, svazek byl veden v úzké spolupráci s nejelitnější částí komunistické tajné služby – rozvědkou. Její ústředí mělo přímé vazby na sovětskou KGB, v podstatě jí podléhalo, a právě v Praze a Moskvě může ležet jeden z klíčů k současnému bouřlivému dění za oceánem.

Vstoupit do velkého světa

Tři muži, kteří na sklonku léta roku 1989 vystoupili z taxíku na Páté Avenue před vchodem do čísla 725, ještě nikdy ve svém životě neviděli tolik bohatství pohromadě. Multifunkční padesátiosmipatrový mrakodrap navržený architektem Derem Scuttem, který se tyčil nad jejich hlavami až do nebe, oslňoval kouřovým sklem, uvnitř je čekaly dlouhé pojízdné schody a o mnoho pater výše přepychová kancelář.

Kvůli jejímu majiteli se delegace oblékla do nejlepších obleků, jaké měla. Za malou chvíli měl totiž přijít vrchol jejich dvoutýdenní cesty za oceán: toužili vstoupit do světa velkého kapitalistického byznysu a nechtěli si pokazit šance špatným dojmem.

Člověk, jehož přízeň chtěli získat a hodlali s ním předjednat budoucí obchody, byl k tomu více než povolaný. Donald Trump byl v té době již známý realitní magnát, díky rodinnému dědictví měl rozsáhlý majetek, ovládal nejrůznější obchodní fígle a byl pověstný svým šarmem a neotřelým vystupováním. Ti, kdo usedli proti němu, sice takového věhlasu na globálním hřišti nedosahovali, ve svém rodném Československu ale už dávno platili za pojem.

Tedy aspoň jeden z nich – šéf delegace František Čuba, dlouholetý ředitel komunistického zemědělského družstva Slušovice, které v podmínkách reálného socialismu fungovalo na Zlínsku jako zóna státem chráněného „kapitalistického“ podnikání. Čubu k Trumpovi do jeho newyorského mrakodrapu doprovázeli jeho dva zástupci Miroslav Kovařík a Pavel Čmolík. A Státní bezpečnost o jednání věděla.

Šlo o výjimečný sňatek. Se Zelníčkovou si k sobě Trump připoutal i StB.

„V USA byli přijati jedním z nejbohatších mužů New Yorku, panem Donaldem Trumpem, který se nechal podrobně informovat o činnosti a dalších obchodních záměrech družstva. V závěru pak přijal pozvání na návštěvu Slušovic,“ zapsala si tehdy o schůzce mimo jiné StB. Šéfové družstva se podle StB snažili dostat svůj podnik do „rozsáhlých obchodních činností po boku velkých kapitalistických firem“ a mít zastoupení v jejich správních radách.

Vedení Slušovic kvůli tomu na Západě poptávalo jeden z nejmodernějších vrtulníků Sikorsky pro osm osob a polovojenské tryskové letadlo Cessna pro patnáct lidí s doletem deset tisíc kilometrů, aby byli jeho zástupci na svých cestách mobilnější. Z tehdejšího Gottwaldova, jak se za komunismu jmenovalo město Zlín, by novým letounem mohli pohodlně bez mezipřistání létat až do Ameriky, a třeba Donald Trump by pro ně nemusel už být tak vzdálený.

Státní bezpečnost měla Slušovice i jejich představitele pod dohledem, ve zpravodajské komunitě se mluví o tom, že přes družstvo a jeho zaměstnance kradli špioni patenty firem ze Západu, s nimiž Čuba a spol. uzavírali obchody. Styky Slušovic s lidmi, jako je Trump, zároveň StB umožňovaly mít o mocných v týlu nepřítele lepší informace. S kým se scházejí, jaké jsou jejich slabosti, co mají do budoucna v plánu.

Zájem StB o Donalda Trumpa – byznysmena už tenkrát s přístupem do nejvyšších pater americké politiky – přitom sahá daleko před okamžik, než k němu Čuba se svými spolupracovníky krátce před sametovou revolucí dorazili.

Mohu vám pomoci?

Jak gottwaldovská rodačka Ivana Zelníčková emigrovala v sedmdesátých letech z Československa, se dodnes přesně neví. Ona sama to v roce 1992 popsala ve své autobiografické knize s názvem Jen z lásky jako scénu z nějakého hollywoodského filmu. Píše tam, že na soustředění v italských Alpách si po snídani naplnila kapsy penězi a šperky a po kontrole nabroušených hran lyží ujela po sjezdovce.

„Na úzké cestičce před ní byla ostrá zatáčka, sněžná stěna na jedné straně, příkrý sráz na druhé straně. Počkej, slyšela v duchu, jak ji otec varuje… Teď zahranila do šikmého sjezdu svahem, pak vletěla do spádové linie a šusem jela rovnou dolů ke štítům Zermattu, blyštícím se ve sluneční záři. Ayiiii. Podařilo se to. Podařilo,“ píše o sobě v třetí osobě Ivana Trump s tím, že na policejní stanici ve švýcarském Zermattu požádala o politický azyl.

V zimě roku 1972 se třiadvacetiletá Ivana Zelníčková skutečně ze soustředění v Itálii nevrátila. Okolnosti byly zřejmě daleko méně dramatické, než sama líčí. Nedovolené opuštění území republiky znamenalo vyšetřování a několik let vězení. Policie však podle dostupných informací Zelníčkovou nikdy neobvinila. Je tedy spíše pravděpodobné, že odcházela po dohodě.

S odchodem jí pomohl rakouský lyžař a obchodník Alfred Winklemayer, s nímž se znala, byl do ní zamilovaný a oženil se s ní. Po dvou letech se rozvedli a Zelníčková se přestěhovala do kanadského Montrealu za jiným svým přítelem z minulosti. V Kanadě mu pomáhala v obchodě s lyžařským vybavením a přivydělávala si modelingem.

Trump ve zmíněné knize tvrdí, že když v roce 1976 pořádala Kanada olympijské hry, byla vybrána jako jedna z modelek, která dostala úkol propagovat tuto událost na různých reklamních akcích v New Yorku. Jeden večer prý čekala s dalšími modelkami na stůl ve známé restauraci Maxwell’s Plum na Upper East Side, když ji náhle někdo poklepal na rameno.

„Přišel k nám blonďatý vysoký chlápek s modrýma očima. Řekl: ,Já jsem Donald Trump a vidím, že hledáte stůl. Mohu vám pomoci,‘“ napsala Ivana Trump. Poté co si Trumpa pečlivě prohlédla, se měla obrátit na kamarádky se slovy: „Dobrá zpráva: máme velmi rychle stůl. Špatná zpráva: bude u něho s námi sedět tenhle chlápek.“ Trump měl vše platit, po večeři Zelníčkovou pozval na osobní schůzku. Pak to šlo rychle. Vzali se v dubnu 1977 na velkolepé svatbě a ten svazek byl od začátku něčím výjimečný. Společně se Zelníčkovou si totiž k sobě Trump připoutal i tajnou policii komunistického Československa, aniž by to ovšem tušil.

Někdo hodně důležitý

Sňatek Zelníčkové s Trumpem StB zaujal. Na začátku jejího zájmu stála výpověď jednoho ze spolupracovníků gottwaldovské okresní správy StB, v záznamech Státní bezpečnosti vystupuje pod krycím jménem Mirek, právě on měl v červnu 1977 jako první StB upozornit, že se Zelníčková v Americe provdala za někoho hodně důležitého.

Den po jeho výpovědi si tajná policie předvolala svého dalšího spolupracovníka (přesně kandidáta tajné spolupráce), muže s krycím jménem Luboš. Šlo o pilota Bořivoje Krejčího, který tenkrát pracoval pro nedaleký Let Kunovice. Jeho osobní spis se nedochoval a on sám je dnes už po smrti. Krejčí byl – jak vyplývá ze záznamů – zřejmě kamarádem nebo příbuzným Ivanina otce Miloše Zelníčka, informace o jeho dceři a manželovi měl tak z první ruky.

Krejčí v polovině června zprávu o sňatku Zelníčkové s Trumpem StB potvrdil a ta si později u všech československých úřadů blokovala vše, co by se mohlo týkat Trumpových. V dubnu 1978 založila gottwaldovská správa StB spis s názvem Ivana a v dubnu 1979 předala všechny informace komunistické rozvědce, přesně řečeno odboru, který se zabýval vysazováním špionů v zahraničí. Na spisu pak dál pracovali lidé z StB v Gottwaldově a poskytovali informace rozvědce.

StB chtěla mít přehled, zda sem manželé plánují cestovat, kde se chtějí pohybovat, kde budou spát. V prvních letech po založení zájmového svazku byl zdrojem tajné policie především Miloš Zelníček. V archivních dokumentech je veden jako důvěrník. StB od něj získávala informace přes své agenty, kteří se s ním znali. Zelníček však s tajnou policií mluvil i napřímo.

StB říkal o svých cestách za oceán k dceři a zeťovi, s manželkou Marií tam létali několikrát ročně. A také o příjezdech teď už Ivany Trump do zadrátovaného Československa. Na obsah výpovědí Miloše Zelníčka – byl veden pod krycím jménem Miloš – již dříve upozornily Lidové noviny, před tajnou policií mluvil o různých společenských večírcích, o kontaktech své dcery, někdy i o svém zeťovi.

Ze svazku je patrné, že StB chtěla přes Zelníčka zjistit vazby rodiny Trumpů na vládní a mocenské kruhy USA. Moc se toho ale nedozvěděla, Zelníček to buď nevěděl, nebo to nechtěl říct. Konkrétnějšími informacemi – a teď už také o Trumpovi – se začal spis plnit až v osmdesátých letech, což se zároveň kryje s dobou, kdy v sovětských tajných službách došlo k jednomu důležitému posunu.

Zvýšit výkon

Generál Vladimir Alexandrovič Krjučkov mohl mít v první polovině osmdesátých let důvod ke spokojenosti. Zastával jednu z nejvyšších funkcí v KGB, vedl její 1. hlavní ředitelství, centrálu odpovědnou za koordinaci zahraniční rozvědky. Ta měla na starosti sledování a verbování lidí v zahraničí. V roce 1984 už byl Krjučkovův úřad větší než kdy předtím, měl dvanáct tisíc zaměstnanců, o tři tisíce více než v šedesátých letech. A brzy se měl dočkat nového, nejmodernější technikou vybaveného sídla.

Krjučkov ale přesto, jak v dalších letech vypověděl a dokumenty doložil přeběhlý vysoký představitel KGB Oleg Gordijevskij, radostí nezářil. Výsledky jeho zpravodajců v cizině byly již delší dobu nedostatečné, příliš často předstírali, že získali data ze svých tajných zdrojů, ale generál věděl, že mnohdy jen recyklují články ze západního tisku. Nespokojený Krjučkov proto začal obesílat rezidenty KGB na ambasádách důvěrnými zprávami, v nichž tlačil na větší výkon a kreativitu. Žádal, aby donašeči nebyli rekrutováni jako dosud jen z řad ideologických sympatizantů, ale ze všech sfér společnosti. Motivací měly být peníze, lichotky, nabídky výletů do Sovětského svazu – a taky vydírání.

Podle britského historika Christophera Andrewa byl Krjučkov mimo jiné znepokojen nedostatečným získáváním agentů mezi Američany. V generálově tajné zprávě z 1. února 1984 stálo, že KGB „nemá valné úspěchy v operacích namířených proti hlavnímu protivníkovi, Americe“. Centrála KGB na ambasádě ve Washingtonu proto dostala přímou instrukci vytipovat a kontaktovat v USA potenciální spolupracovníky nebo lidi, od nichž by se mohla dozvídat zajímavé informace.

KGB začala svým důstojníkům v zahraničí distribuovat tajný osobní dotazník, v němž byly pokyny, jak provést úspěšnou náborovou operaci. V roce 1985 byl dotazník aktualizován o potřebu získávat „prominentní osobnosti na Západě“. Záměrem bylo získat cílové osoby „k jisté formě spolupráce s námi“ a shromažďovat o nich „kompromitující informace včetně ilegálních akcí ve finančních nebo obchodních záležitostech, intrik, spekulací, úplatků, korupce“.

Nebo prostě jen „jakékoli další informace“, které by je mohly kompromitovat, včetně postoje „subjektu k ženám“. Dokument se zajímal i o to, zda „mívá subjekt sexuální vztahy se ženami ve svém okolí“. KGB pak takové věci mohla přirozeně využít a vyhrožovat prozrazením, když dotyčný nebude dělat, co zrovna potřebovala.

Krjučkov své sítě rozprostřel co nejšířeji, nechtěl spoléhat jen na své sovětské špiony. Jedno z řešení, jak zvýšit výkon rozvědky vůči Americe – kde byl zrovna u moci prezident Ronald Reagan, jehož na rozdíl od předchozího Jimmyho Cartera KGB považovala za skutečného nepřítele –, představovalo širší využití „prostředků spřátelených výzvědných služeb“, včetně spřátelených špionážních sítí agentů a jejich spolupracovníků sestavených špionážními odděleními východního Německa a středoevropských zemí, tedy i Československa.

Až do smrti ne

V osmdesátých letech úsilí StB dozvědět se víc o Donaldu Trumpovi zintenzivnilo. Zda to bylo vlivem rozhodnutí generála Krjučkova, nebo totalitní policie jen měla štěstí, že jí její spolupracovníci začali nosit o něco lepší informace, z archivů vyčíst nelze.

StB vedle Miloše Zelníčka získávala poznatky o Trumpovi od svých čtyř informátorů. Šlo o donašeče tajné policie, kteří za to někdy dostávali zaplaceno. Pobývali většinu času v Československu, buď se znali s Ivanou Trump, jejím otcem, nebo někým dalším z československé části rodiny miliardáře. Dosud žije pouze agent s krycím jménem Jarda. Právě ten StB vypověděl okolnosti schůzky šéfů Slušovic s miliardářem v New Yorku.

Agent Jarda, vlastním jménem Jaroslav Jansa, začal s tajnou policií spolupracovat v roce 1986. V dokumentech StB stojí, že po něm tajná policie požadovala informace o lidech, o nichž se domnívala, že jsou v nějakém styku s americkými tajnými službami. V první fázi ho nasadila na jistého Jamese Freekmana z ambasády USA ve Vídni, který navštívil Slušovice. Nicméně, kromě povrchních informací o tom, s kým se diplomat ve Slušovicích setkal, ve spisu nenajdeme o vztahu Jansy a Freekmana žádné podrobnosti.

StB Jansu zkontaktovala krátce poté, kdy začal v roce 1984 pracovat pro Slušovice. V podniku měl jako absolvent Vysoké školy chemicko-technologické na starosti výzkum na diagnostikování rakoviny, působil také v oddělení zabývajícím se vývojem počítačů. Protože kvůli práci někdy cestoval a uměl anglicky, německy, rusky a italsky, StB si vyhodnotila, že pro ni může být cenný svými kontakty a znalostí západního prostředí, do kterého se dostává. Jednou z takových akcí byla návštěva šéfů Slušovic u Trumpa v Americe. V archivních materiálech není zaznamenáno, zda byl Jansa přímo na místě, nebo se o tom dozvěděl od nadřízených po jejich návratu do Československa.

I dnes ve svých čtyřiasedmdesáti letech je Jansa aktivní muž. V e-mailové korespondenci s Respektem uvedl, že vyvinul řadu patentů v oblasti diagnostiky nádorů, po revoluci založil v téhle branži firmu a údajně podnikal v řadě zemí od Ameriky přes Nizozemsko až po Rusko. Svůj život po osmileté éře ve Slušovicích Respektu vylíčil jako velmi dobrodružný, v Petrohradě ho měla kvůli podnikání vydírat známá solncevská mafie, v lesích u Petrozavodsku jej měly zadržet specializované jednotky ruských bezpečnostních složek OMON.

Ověřit tahle tvrzení nelze, Jansa je ničím nedokládá. Opakovaně odmítl osobní schůzku, komunikoval pouze telefonicky, e-mailem nebo přes SMS. I když žije na jednom z pražských periferních sídlišť, charakterizoval se jako úspěšný byznysmen. O svých úspěších v minulosti, kdy přinášel StB informace včetně těch o Trumpovi, se příliš bavit nechce. A když už, odpovídá nejasně.

„Nikdy jsem nepotkal pana prezidenta Trumpa ani paní Ivanu Trumpovou,“ uvedl Jansa ve své e-mailové odpovědi. V jiné SMS však napsal, že „se omlouvá, ale už si nic nepamatuje“. „Proč mám já i moje rodina trpět. Až do smrti se s žádným novinářem nechci potkat,“ napsal Respektu Jansa.

Lepší je dát všem

StB dostávala o Trumpovi a jeho ženě různé informace. Některé byly osobní povahy. Jeden z donašečů tajné policie se například při rozhovoru s Ivanou Trump dozvěděl, že již nedělá modelku, ale pomáhá svému manželovi v podnikání – navrhuje vybavení interiérů ve stavbách, které jeho firma financuje. Informátor StB také řekl, že Trumpovi mají pro svého syna dvě vychovatelky – jedna je Američanka, druhá je ze Švýcarska. A že syn měl zdravotní problémy, zlomil si nohu.

Další hlášení souvisela přímo s Trumpem. StB se od agentů doslechla, že Trump rozšiřuje svoji podnikatelskou činnost. Už nechce stavět jen obytné domy, ale nově i hotely a nemocnice v New Yorku a několika dalších státech USA. Trump se také začal politicky angažovat, zapojil se do předvolební kampaně obhajujícího amerického prezidenta Jimmyho Cartera proti zmíněnému Ronaldu Reaganovi, na což upozornil StB důvěrník Miloš, otec Ivany Trump.

Jak StB od tajných spolupracovníků zjistila, Trump finančně podporoval i pozdější uchazeče o Bílý dům. Někdy dával peníze oběma stranám, jako když poslal v roce 1988 deset tisíc dolarů – tehdy povolené maximum – republikánskému kandidátovi Georgi H. W. Bushovi a stejně tak i jeho demokratickému vyzývateli Michaelu Dukakisovi. Následně začal Trump o prezidentství uvažovat sám.

Ve svém okolí mluvil v téhle souvislosti o roce 1986. „V současnosti to odmítl pro svůj nízký věk (41 let),“ zjistila od důvěrníka Miloše StB v roce 1988. „Při své kandidatuře se chce stát výjimkou v amerických dějinách. Na úřad prezidenta chce kandidovat jako politicky nezávislá osoba. Není totiž členem strany demokratů ani republikánů, i když obě strany se ho snaží získat do svých řad. Přesto, že se to zdá být utopie, je Donald Trump přesvědčen, že uspěje,“ stojí ve spisu StB.

Historici tvrdí, že informace, které StB o Trumpovi nasbírala a shromáždila ve spise Ivany Trump, se nedají považovat za nějak výbušné. Rozhodně nesplňovaly kritérium „kompromitujícího materiálu“, jejž v osmdesátých letech stanovil za ideální cíl generál KGB Krjučkov. Dokumenty také neprokazují, že by Trump nebo jeho žena s tajnou policií nějak vědomě spolupracovali.

„U Ivany Trump bylo nezvyklé, že se jí podařilo získat postavení v americké společnosti. Nemyslím si, že StB měla nějaký dlouhodobý plán, prostě se snažili získat nějaké informace. Mohlo to být čistě oportunistické, čekali, co jim spadne do klína,“ říká profesor politických věd Kieran Williams z americké Drakeovy univerzity, který se tématem tajných služeb profesně zabývá. Klíčová otázka je, zda o zájmu komunistické tajné policie o dnes nejmocnějšího muže světa víme vše.

Muž s chladnýma očima

Zadní Arnoštov, sedmdesátihlavou obec v okrese Svitavy, právě zalévá odpolední slunce. Příjemný podzimní den vylákal většinu lidí na zahrádky a před svým domem kousek nad rybníkem postává i vysoký muž v kraťasech. Za sebou má klasické místní stavení s červenou střechou a břízolitovou omítkou. Na střeše je malý satelit, přes část plotu je natažená zelená fólie, dovnitř tak není moc vidět.

Vlastimil Daněk dřív býval na Zlínsku podobně jako šéf Slušovic František Čuba k nepřehlédnutí. A nejen pro svou robustní postavu. Jeho povolání příslušníka obávané politické policie se mu vepsalo do tváře a zlínští usedlíci vzpomínají, že když tento téměř dvoumetrový brunet s chladnýma očima vstoupil v osmdesátých letech do hospody, ztichli i ti, kteří netušili, že jde o šéfa okresní správy StB.

Od roku 1987 ve Zlíně přibývalo protestních akcí proti totalitnímu režimu, Daněk na ně reagoval tak, že demonstranty nechal předvádět na služebnu StB, někteří pak byli posíláni do cel předběžného zadržení. Soud za to někdejšího okresního náčelníka potrestal osm let po nástupu demokracie jedním rokem podmíněně ve známém případě disidenta a pozdějšího šéfa kontrarozvědky BIS Stanislava Devátého. Daněk, uvedl soudce v rozsudku, zneužil svoji veřejnou pravomoc, neměl totiž právo za projevení názoru někoho omezovat na svobodě.

„K minulosti se nerad vracím, to už je za námi. Žiju nový život,“ říká Daněk přes plot své zahrádky v Zadním Arnoštově. Jeho žena, která stojí vedle něj, ho několikrát vybízí, ať s novináři nemluví, Daněk ji ale okřikne, že to je jeho věc. Ani po letech neztratil rozhodnost a sebevědomí. „Já tuhle zemi miluji, vždy jsem ji miloval a sloužil jí, jak nejlépe jsem dovedl,“ říká Daněk. Ke službě, kterou zmiňuje, přitom nepatřilo jen pronásledování disidentů.

Byl to právě Daněk, kdo podporoval, aby se StB zabývala Ivanou Trump a jejím mužem a zjištění své správy posílal „výš“. „V součinnosti s 1. odborem StB zvážit získání poznatků,“ píše v jednom z dokumentů z konce osmdesátých let Daněk – 1. odborem byla právě rozvědka.

„Ano, Trumpovy jsme řešili,“ vzpomíná Daněk. „Věděli jsme, že Trump je vlivný. Hlásil, že se chce jednou stát prezidentem, měli jsme zájem vědět o něm víc. A nejen my, zájem o něj projevovala i rozvědná část StB. Nechci říkat podrobnosti, nechci mít nějaké problémy.“ Daněk a jeho lidé patřili v rámci StB k části, která se zabývala děním uvnitř (neboli, řečeno tehdejším pracovním žargonem totalitní policie, bojem proti vnitřnímu nepříteli). Proto měli spis na zdejší občanku Ivanu Zelníčkovou, Trump byl vedlejším produktem jejich sledování.

Hlavní správa rozvědky měla naopak na starosti dění mimo republiku, prováděla špionáž v zahraničí. Své cíle v cizině sledovala, nasazovala na ně agenty. Daněk minimálně dvakrát v osmdesátých letech dával podle archivních dokumentů, které má Respekt k dispozici, podnět hlavní správě rozvědky, ať se rodinou Donalda Trumpa zabývá. Komunistická rozvědka pracovala v nejvyšším stupni utajení, udržovala úzké kontakty se sovětskou KGB. Sovětská tajná služba od ní často přebírala informace a úkolovala ji. StB podepsala s KGB poprvé dohodu o spolupráci v roce 1972, další pak v roce 1986. KGB měla v Praze styčnou kancelář, která sídlila na Letné v budově ministerstva vnitra.

„Ve spise Ivany Trumpové nebo agenta Jardy nemusí být všechno, co StB na Trumpa mohla mít. Rozvědka, která o spisu věděla, si mohla vymínit, že Trumpa bude kvůli jeho důležitosti dělat sama. Všem dalším složkám StB mohla nařídit, ať se jím zabývají jen okrajově. A tento pokyn mohla dostat i rozvědka od sovětské KGB,“ vysvětluje bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, dnes opoziční poslanec za ODS Pavel Žáček.

Nakolik se rozvědka Trumpem skutečně zabývala, není jasné. Nástupnická rozvědka demokratického státu sice převedla většinu dokumentů do Ústavu pro studium totalitních režimů, kde lze požádat o nahlédnutí, neplatí to však pro svazky, jež se nějak vztahují k dění na Západě. Jedním z vysvětlení může být, že ve spisech jsou zmiňováni a citováni dodnes utajení agenti, které od StB po revoluci převzala právě nově vznikající rozvědka, a ta nikdy neměla zájem komplikovat jim život. Mnoho svazků také zmizelo.

Ach ta vaše věž

Není přitom vyloučeno, že spis na Trumpa mohla vést i samotná KGB. Jak píše ve své knize Tajná dohoda  britský novinář Luke Harding, Trump pro ni mohl být zajímavý z různých důvodů. Jeho žena pocházela z východní Evropy a on sám jako významný byznysmen mohl v době uvolnění sovětské ekonomiky po roce 1986 – kdyby se rozhodl podnikat i v Sovětském svazu – symbolizovat větší otevřenost ve vzájemných vztazích.

Generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov (mimochodem v roce 1987 navštívil také osobně Slušovice a setkal se s Františkem Čubou) byl však pořád především sovětský vůdce, KGB pohlížela na Západ stále s velkou podezřívavostí a členské země NATO v čele s USA byly jejím strategickým špionážním cílem. A právě v tuhle dobu dostal Trump pozvánku do Sovětského svazu.

Trump uvedl, že ho poprvé napadlo podívat se do Moskvy, když zjistil, že sedí vedle sovětského velvyslance v USA Jurije Dubinina. Došlo k tomu v roce 1986 při obědě, který uspořádal americký byznysmen Leonard Lauder. Trump ve své knize Umění udělat dohodu z roku 1987 píše, že Dubininova dcera Natalja „četla o budově Trump Tower a všechno o ní věděla“. A Trumpův popis pokračuje: „Jedna věc vedla k další, a já nyní uvažuji o stavbě velkého luxusního hotelu v partnerství se sovětskou vládou, a to hned přes ulici proti Kremlu.“

Natalja Dubinina po letech v novinách Komsomolskaja pravda líčila, že k prvnímu setkání ostříleného diplomata Dubinina s Trumpem došlo šest měsíců před zmíněným obědem. Její verze zní, že přišla svému otci naproti na letiště, když do města přijížděl jako nově jmenovaný sovětský velvyslanec. Ona tu již pobývala delší dobu s rodinou na sovětské misi při OSN. Vzala otce na projížďku městem a jedna z budov, která prý tatínkovi padla do oka, byl Trumpův skleněný mrakodrap. Jurije Dubinina prý budova natolik nadchla, že chtěl hned zajít dovnitř a setkat se s majitelem.

Nastoupili tedy do výtahu a Natalja otci řekla, že se setkají s Trumpem. Velvyslanec plynule mluvící anglicky a zároveň skvělý rétor a vyjednavač udělal podle dceřiných vzpomínek na miliardáře okamžitě dojem; především tím, že mu hned zkraje konverzace řekl: „První věc, které jsem si v tomhle městě všiml, je vaše věž!“ To prý Trumpa dostalo. „Náhle jako by roztál,“ řekla Komsomolské pravdě Natalja Dubinina. „On je emocionální osobnost, tak trochu impulzivní. Vyžaduje uznání. A když se mu uznání dostane, je samozřejmě rád. Otcova návštěva na něj zapůsobila jako nektar na včelu.“

Uchovat pro budoucnost

Role Dubininovy dcery mohla být od začátku důležitá. Podle přeběhlého archiváře KGB Vasilije Mitrochina byla sovětská mise při OSN plná agentů KGB a vojenské rozvědky GRU. Mnozí ze tří set sovětských diplomatů byli pracovníky sovětské tajné služby, sovětská delegace při OSN byla v získávání nových spolupracovníků a sbírání informací o vlivných lidech úspěšnější než ta ve Washingtonu.

Není vyloučeno, že pozvání Trumpa do Moskvy bylo promyšlená zpravodajská operace. Trump do Sovětského svazu odletěl 4. července 1987, na Den nezávislosti USA. Byl ubytován v hotelu National, který byl spojen se sousedním komplexem cestovní kanceláře Inturist, budovy pod kontrolou KGB. Inturist také jeho cestu organizoval.

Trump ve své knize Umění udělat dohodu píše, že si společně se ženou Ivanou prohlédli „půl tuctu potenciálních míst pro stavbu hotelu včetně několika poblíž Rudého náměstí. Ambice sovětských oficiálních kruhů uzavřít dohodu na mě udělaly dojem.“ List The New York Times tehdy referoval, že Trump se sešel i s tehdejším vládcem Kremlu Gorbačovem. V sovětských novinách to k dohledání není. Trump po návratu z Moskvy mluvil o velkých developerských plánech, nakonec ale v Sovětském svazu nic nepostavil. Proč, to se neví.

„Věděli jsme, že je vlivný. Zájem o něj projevovala i rozvědná část StB.“

Trumpův pobyt v Sovětském svazu byl velmi pravděpodobně podle expertů na sovětské tajné služby nějak monitorován KGB. Přeběhlý příslušník sovětských tajných služeb Viktor Suvorov v Hardingově knize Tajná dohoda uvádí, že sovětská špionáž měla vždy zájem o podporu ambiciózních lidí, o čilé byznysmeny na vzestupu, o vědce, prostě o „chlapíky s budoucností“. Když byli v Moskvě, dostalo se jim obvykle stejně jako Trumpovi velké pohostinnosti.

„Všechno bylo zdarma. Pořádají se pěkné party s hezkými dívkami. Mohla to být sauna, děvčata a kdovíco ještě. Hotelové pokoje byly pod čtyřiadvacetihodinovou kontrolou bezpečnostními kamerami. Zájem byl jen o jedinou věc: nasbírat o člověku jakékoli informace a tyto informace uschovat pro budoucnost,“ říká Suvorov.

Ovšem pokud se KGB podařilo na Trumpa získat něco cenného, je to nadále předmětem hlubokého utajení. Podobně jako v případě hlavní správy československé rozvědky, i archivní materiály KGB jsou nepřístupné a v době vlády prezidenta Vladimira Putina, bývalého rozvědčíka KGB, nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit.

„Otcova návštěva na něj zapůsobila jako nektar na včelu.“

S přibývajícími lety navíc rychle ubývá přímých svědků. Z původní sestavy slušovické delegace v Trumpově mrakodrapu žije dnes už jen František Čuba. Trump jeho Slušovicemi projel, ale až po revoluci, když byl v roce 1990 na pohřbu svého tchána ve Zlíně. Čuba – v minulosti řekl, že se s Trumpem v roce 1989 v New Yorku nesešel, jednal prý jen s jeho ženou – již není ochoten podat osobní svědectví, je nemocný, před časem rezignoval na senátorský mandát a před okolním světem a médii se uzavřel ve své vile s rozlehlou zahradou v Neubuzi u Slušovic. „Že byl František u Trumpa? Tak s tím se mi nikdy nepochlubil,“ říká u branky domu manželka někdejšího předsedy Ludmila Čubová.

Další dva účastníci newyorské schůzky už nežijí. Miroslav Kovařík zemřel v roce 1995 při explozi výbušniny připevněné k podvozku jeho BMW. Kdo byl vrah, policie nikdy nezjistila. Kovařík po revoluci podnikal s pohonnými hmotami, detektivové mluvili o tom, že šlo o vyřizování si účtů mezi podnikateli v temném světě organizovaného zločinu. Pavel Čmolík zemřel nedlouho po něm při autonehodě.

Vyšetřování Trumpova podílu na manipulaci voleb je naopak stále živé. Zvláštní agent FBI Robert Mueller loni obvinil dvanáct ruských hackerů z útoků na volby, následně obvinil několik lidí z Trumpova blízkého okruhu z finančních machinací, některým prokázal nestandardní kontakty s Rusy. Co přesně zjistil o roli Donalda Trumpa, Mueller dosud nesdělil.