Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

Moonlight je víc než tradiční oscarový vítěz

Tři černošské filmy mezi čekateli na hlavní trofej nebyly jen výsledkem pozitivní diskriminace

Trevante Rhodes and Andre Holland
Chudý, černý – a navíc gay. (Moonlight) • Autor: Landmark, Profimedia

U příležitosti vyhlášení Oscarů odemykáme text, v němž jsme recenzovali i letošního vítěze v hlavní kategorii nejlepší snímek. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Hollywood má jen máloco rád míň než kontroverzi. Jeho dějiny lemuje snaha vyvarovat se skandálů a nevítané pozornosti. Pokud to nejsou kontroverze plánované jako součást propagace, škodí obchodu i obrazu instituce, která už musela strhávat nálepky od „sídla neřesti“ po „baštu komunistů“. Loňská kontroverze kolem „příliš bílých Oscarů“, kdy se do nominací nedostaly filmy černošských režisérů ani černošští herci, přestože by si to podle mnoha názorů zasloužili, tak nebyla nic příjemného. Černošská prezidentka akademie Cheryl Boone Isaacs byla najednou více vidět a studia rozjela kampaně, v nichž prominentní tvůrci vysvětlovali, že nejsou rasisté.

Letošní přítomnost tvůrců černé pleti napříč víceméně všemi kategoriemi a tři „černé“ filmy mezi devítkou v hlavním souboji tak na první pohled vypadají jako projev politické korektnosti a pozitivní diskriminace či úlitba pomyslným kvótám. Snímky Skrytá čísla,FencesMoonlight, jež zachycují zkušenost černých Američanů napříč 20. a 21. stoletím, však mají v nominacích místo už pro to, že představují typ filmů, jež Hollywood tradičně oceňuje. A v posledním případě ještě mnohem víc.

Spasit duši

To první platí hlavně pro Skrytá čísla. Příběh tří černošských matematiček, které v padesátých letech zásadně přispěly k tomu, že Američané poslali muže do vesmíru a na Měsíc, je klasický oscarový materiál. Drama s precizní výpravou zachycující Spojené státy v zásadním okamžiku vesmírných závodů se Sovětským svazem. A v okamžiku, kdy se navzdory segregovaným záchodům společnost dotkla něčeho kolektivně velikého a naplnila část amerického mýtu. Rozdíl je v tom, že tady k němu přispěli jiní než bílí Američané – a může to být rozdíl malý i velký zároveň.

Reklama
Reklama

52C_foto02_foto 20th Century Fox
Klasický oscarový materiál. (Skrytá čísla)

Geniální matematičky Dorothy Vaughan a Katherine Johnson, kterým se v NASA přezdívalo lidské počítače, než získaly pozici, jakou si zasloužily, musely s první černou inženýrkou Mary Jackson bojovat nejen s mužským světem, ale i s rasismem. Příběh, kdy je třeba překonat nemožné a porazit rudé, se tak potkává s podobně oblíbeným formátem zapomenutých kapitol o osobních bitvách, které mají dopad na společnost.

Skrytá čísla mají samozřejmě druhou rovinu. Z hlediska černých Američanů patří k emancipačním filmům, které vyzdvihují jejich roli v dějinách země, ukazují je jako nečekané hrdiny a zvedají sebevědomí komunitě – podobně jako Barack Obama. I díky němu je ostatně doba nastavená na podobné projekty. Že mají i agitační charakter a ukazují „národní hanbu“, kdy černí Američané v každém momentě věděli, že jsou občany druhé kategorie, není důvod k automatickému zpochybňování jejich kvalit coby filmu. Skrytá čísla navíc společnost sjednocují. Nejsou snímkem o kolektivní bílé vině a kolektivním černém utrpení, ale o národě, který - slovy Martina Luthera Kinga – „bojoval za spásu vlastní duše“ a pomalu se mu ten zápas daří vyhrát.

Převažující emancipační rozměr má zejména snímek Fences (Ploty) režírovaný Denzelem Washingtonem. Adaptoval pro něj hru Augusta Wilsona reflektující zkušenost černochů v padesátých letech. Hlavní hrdina Troy Maxson se živí jako popelář; snil o kariéře hráče baseballu, ale ve chvíli, kdy liga brala černochy, už byl starý. A coby zatrpklý muž tak téměř zničí sportovní šanci svého syna. Fences pojednávají o možnostech, které jedna generace neměla, stejně jako o pomalých proměnách Ameriky a osobních tragédiích, jež za sebou zanechaly.

null
Klasický oscarový materiál. (Fences) • Autor: David Lee

Patří do kategorie adaptací prestižních divadelních předloh jako Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Tramvaj do stanice touha; obě získaly ve své době záplavu oscarových nominací. Jenže na Fences je divadelní DNA příliš vidět a jde tu hlavně o vyslovení názoru a prostor pro výrazné herecké výkony. Ten dostává sám Washington coby Maxson i Viola Davis jako jeho žena. Ale bohužel je to na úkor divákovy svobody vzít si z filmu něco podle svého a nechat se inspirovat.

Žádné symboly

Dlaň svírá v momentě prvního sexuálního opojení písek na pláži osvícené bledým světlem měsíce. Světlem, ve kterém „tváře černých mladíků vypadají jako modré“ – jak zní celý název projektu dramatika Tarella Alvina McCraneyho, z něhož film Moonlight režiséra Barryho Jenkinse vychází. Zmíněný obraz je jedním z mnoha básnivých momentů, z nichž se skládá emocionální portrét dětství a dospívání černošského homosexuálního mladíka Chirona v drsné miamské čtvrti Liberty City.

Šestatřicetiletý McCraney, absolvent drama na Yalu, je černoch a gay, sám v Liberty City vyrostl. Autobiografický Moonlight je tedy intimní zpovědí – zároveň jde ale o univerzální příběh o hledání identity. Na první pohled film vypadá jako typický „nezávislý“ snímek, jehož autoři si odškrtávají „povinné“ kategorie a konstruují dvojí identitu jinakosti, kdy nestačí být černý. Jenkinsovi však netrvá dlouho, než představu nenápadně, ale přesvědčivě vyvrátí.

Režisér podává Chironův příběh ve třech kapitolách. První zachycuje desetiletého kluka, druhá šestnáctiletého mladíka a třetí přeskočí do života raného třicátníka. Všemi prostupuje vztah s kamarádem Kevinem, který se tragicky proměňuje. Film sice vypráví lineárně, ale náladou se blíží snění. Silné obrazy zastupují zlomové pocity. Propad matky do drogového rauše a její agrese vůči synovi tu jsou ukázané bez zvuku, jen v agonické pantomimě zahalené do pastelového neonu. Události se vypouštějí, aby se vrátily jako utajované bolesti po letech v krátké konverzaci. Šikanovaný teenager Chiron si umývá tvář od krve v oprýskaném umyvadle. Pak udělá osudové rozhodnutí. O pár let později provádí totéž gesto už jako gangster. Kde jsou momenty, kdy špatně odbočíme? Proč a co se z nás nakonec stane? To jsou otázky, které tvůrce zajímají.

Moonlight je sice i nenásilným pohledem na sociální realitu současné Ameriky, ale nikoli sociologickou studií tepající nespravedlnost. Jenkins nepřekládá symboly utlačované Ameriky, dělá něco ještě političtějšího. Černoši jsou v každém okamžiku přesně tím, kým jsou, ale co ani v Americe dneška není zcela automatické – lidmi. „Lidé v Liberty City jsou podle mě hrdí, že existuje film, který ukazuje jejich životy, aniž z nich dělá portrét životní mizerie. To místo v sobě má i svoji krásu. Žijí tam lidé, kteří mohou dělat ne tak úplně dobré věci, ale v jádru jsou dobří,“ řekl k tomu McCraney.

Moonlight by si Oscara zasloužil. Pokud jej ale nedostane, není třeba sahat k prohlášením o rasistickém Hollywoodu. Systém hlasování se totiž řídí podobným principem jako tzv. australský volební systém, kdy nakonec vyhrávají ti, kteří nejméně vadí, a umisťují se nikoli nutně nejčastěji na prvním místě u mnoha hlasujících, ale především se neumisťují poslední. Spíš než rasistický tak může být výsledek 26. února jednoduše málo inspirativní.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte