Evropský azylový systém roky praskal v základech – a vloni se celý zhroutil. Stál totiž na pravidlu, že za imigranty jsou odpovědné státy na hranicích EU, respektive schengenu. Kam kdo z nich poprvé vstoupí, tam má být registrován a tam má v případě přidělení azylu zůstat. Odpovědnost ve výsledku ležela hlavně na hraničních státech, které byly shodou okolností nejvíce oslabené ekonomickou a politickou krizí – na Řecku a Itálii – a náročnou situaci nezvládaly. Suchozemským státům typu Česka tento stav samozřejmě vyhovoval, zdálo se, že se nás migrace vůbec netýká, a proto se tímto tématem čeští politici a média do loňského roku prakticky nezabývali.
Tento takzvaný dublinský systém mohl fungovat jen v době, kdy do Evropy přicházelo málo žadatelů o azyl. Jakmile počty v posledních dvou letech začaly vlivem syrské války rychle stoupat, systém se zhroutil. Když se jím v září Angela Merkelová přestala řídit a otevřela Německo uprchlíkům, jen oficiálně stvrdila, co bylo zřejmé už mnoho měsíců (německé soudy již dlouho předtím přestaly vracet uprchlíky do přetíženého Řecka a Itálie). Výsledkem byl nekontrolovaný příliv uprchlíků i ekonomických migrantů do Evropy, který v mnoha zemích posílil politiky toužící po rozpadu či oslabení EU. Opět se také naplno obnažila propast mezi západní Evropou, převážně vstřícnou k nově příchozím, a převážně odmítavými postkomunistickými společnostmi. Zároveň se na mnoha úrovních rozjely akce směrem k řešení krize. V březnu začala po…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
