Vážně míněné společenské romány, které se obracejí do doby dnešní nebo teprve nedávno minulé, mají na startu jednu nevýhodu: nevyhnutelně jim schází odstup a čtenáři mají k jejich tématu až příliš blízko, protože ho žijí, čtou o něm v denním tisku, mluví o něm s přáteli. Neznamená to, že není možné poskládat přesvědčivý příběh a podmanivý obraz. Ale riziko, že při vší snaze autor napíše buď něco přitaženě a nereálně patetického, nebo naopak banálního a neobjevného, je zkrátka vyšší.
Tohle asi běželo hlavou nakladatelským redaktorům, když – údajně – sedmačtyřicetkrát odmítli Donalu Ryanovi dvě knihy. Z pokusu číslo čtyřicet osm vyšlo Srdce na obrtlíku, adept na Man Booker Prize, držitel ceny deníku Th e Guardian a ceny pro irskou knihu roku. Podobné slávy se dočkala rovněž novela Prosinec už je takovej (česky rovněž vyšla letos), jejíž je Srdce volné pokračování.
Srdce na obrtlíku je portrét irského venkova krátce po prasknutí stavební bubliny a krachu v roce 2008. Skládá se ze svižných monologů dvou desítek fi gur, které spojuje život na maloměstě, vzájemné vazby a sdílená nejistota či rovnou strach a zoufalství. Postavy pro sebe mají jen pár stran, ale každá jednotlivá črta je zábavná a zároveň přesná psychologická drobnokresba – a každá nenápadně a vynalézavě posouvá děj. Jejich peripetie přitom nejsou příliš podstatné. Když domluví poslední z nich, nesepne se čtenáři před očima monumentální příběh, jen se tu dorýsuje happy end malého vesnického dramatu, který knihu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 59 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
