Autobus

Tuzemská komiksová scéna v posledních dnech vysílá kouřové signály. Tím nejhmatatelnějším je knižní vydání stripů amerického kreslíře Paula Kirchnera, jímž debutuje nové komiksové nakladatelství Trystero. Ještě před pár lety by to byl počin sebevražedný, dnes – v době, kdy právě skončil první ročník komiksového festivalu Koma a za pár dnů začíná devátý Komiksfest – už „jen“ odvážný. Vydání surrealistických, třicet let starých černobílých stripů většinou beze slov je zprávou o sebedůvěře tuzemské scény.

Hlavním hrdinou převážně šesti- až osmiokénkových sekvencí je vskutku titulní autobus a vedlejším zaměnitelný muž středního věku s pleší, brýlemi a baloňákem. Ti dva spolu nikdy nezažijí něco tak banálního jako běžnou cestu hromadným dopravním prostředkem z bodu A do bodu B. Naopak, ve stripech, které od roku 1978 vznikaly pro americký komiksový měsíčník Heavy Metal, se autobus ocitá v paralelních vesmírech, odkazuje k zásadním osobnostem surrealismu jako Magritte a Dalí, pouští se do třídního boje a stává se lascivní playmate.

Vesměs nepopulární dojíždění do práce, jež stále více Čechům ukrajuje ze života, je tu příležitostí pro toulání myšlenek. Autobus je pak místo, které jej umožňuje, podněcuje a vytváří, i když se jeho pasažéři snaží racionálně zaměstnat. Muž v baloňáku asociující úředníka či zaměstnance korporátu vždy už na zastávce rozevírá noviny (dnes by asi žhavil chytrý telefon), ale autobus jej nenechá. Přivádí k němu lidi, s nimiž by se jinak nesetkal, vtírá se a nutí jej k myšlenkovým odbočkám.

Během šesti let, kdy Kirchner Autobus kreslil, přijímal i komerční zakázky, nakonec přešel na druhý břeh zcela. Nedávno se vrátil a slibuje další díly Autobusu. Jeho trajektorie zjednodušeně připomíná novodobé osudy tuzemského komiksu. Od nadšení devadesátých let k pragmatismu posledních roků s perspektivou ke skutečně sebevědomým experimentům.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Paul Kirchner: Autobus

Přeložil Martin Svoboda, Trystero, 96 stran