Zemětřesení na českých vládních úřadech se nezadržitelně blíží. Tento týden by měla koalice završit své jednání s opozicí a poslat do parlamentu reformu státní správy.
Na cestě je ještě několik výmolů. Vláda si neudělá čas, aby návrh velmi důležité změny nabídla nezávislým expertům k posouzení a zmenšila tím riziko chyb a slabých míst. Důvodem je obava, aby se vše stihlo prohnat parlamentním soukolím do prvního ledna příštího roku a země neriskovala krácení evropských dotací.
Komplikací je i hrozba prezidenta Miloše Zemana, že bude zákon vetovat, pokud z něj nevypadnou pozice politických náměstků, kterým Zeman se svým pověstným respektem k okolí říká budižkničemové.
Rozložení sil a postoje politiků ale naznačují, že parlament nakonec schválí reformu velkou většinou. Od ledna tak začne realizace změny, jakou vládní úřady nezažily od dělení Československa. Leccos šlo udělat lépe, podle všeho to však bude změna k lepšímu a to je podstatné. Z posledních let jsme v nárocích na politické kroky dopředu směrem k modernizaci státu uvykli jisté skromnosti a z té naše opatrné potěšení nad reformou státní správy vychází.
Lavina výběrových řízení
Premiér Bohuslav Sobotka nezavinil, že Česko zůstalo posledním státem EU, kde jsou vládní úřady plně vydány politikům napospas. Ani jeho cesta za nápravou nicméně nezačala dobře. Ve velkém chvatu, bez dohody s opozicí, trapnou fintou přes poslanecký návrh, který umožňuje vyhnout se tentokrát užitečným procesním procedurám.
Když opozice našla před prázdninami v parlamentu způsob, jak celou změnu zablokovat, udělal Sobotka naopak dobrou věc: nenapínal svaly, ustoupil, začal jednat a souhlasil s opozičními požadavky. Hlavním z nich je ústupek od zřízení Generálního ředitelství státní správy, nového úřadu, jenž měl mít pravomoc jmenovat státní tajemníky, kteří mají na jednotlivých ministerstvech řešit důležitou personální politiku. Opozice vykreslila Generální ředitelství jako nové centrum moci, jehož chování lze těžko odhadnout. Značně ale celou věc zdramatizovala. V praxi by evidentně záleželo, jak kredibilní osobu by politici na začátku do čela nové instituce posadili. Česko už má zkušenosti s Otakarem Motejlem nebo Lubomírem Voleníkem, kteří rovněž silou své osobnosti, schopnostmi a důvěryhodností dobře vedli a vybudovali úřady (ombudsman a NKÚ), jež také kdysi vznikaly v mohutné skepsi.
Kompromis vybojovaný opozicí je navícpodivný paskvil. Lidé zajišťující nezávislost státní správy na politických tlacích budou sedět na ministerstvu vnitra a jejich nejsledovanější pravomoc – vybírat apolitické státní tajemníky– bude podléhat rozhodnutím vlády.
Ani tahle kaňka ale hlavní cíl – zajištění nezávislé státní správy – zásadně nedevalvuje. Od 1. ledna snad zavládne na ministerstvech srozumitelný řád. Už nebude možné kohokoli kdykoli vyhodit bez udání důvodu jako nyní (více k tomu na str. 19–22). Promění se řídicí struktura, část dnes přebujelého vedení ministerstev včetně náměstků bude muset odejít. Úředníci získají dosud nepoznanou jistotu, že záleží na kvalitě práce, a nikoli na politických sympatiích.
Během dalších dvou let proběhne na každém ministerstvu série výběrových řízení. Postupně od nejvyšších postů sekčních šéfů až po nejnižší vedoucí místa šéfů oddělení se bude vybírat nové úřednické vedení, do něhož může zasednout i stovka nových lidí, kteří by měli žít bez obav, že zítra přijde nový ministr a vyhodí je.
Česku by pomohlo upozadit strach a využít potenciál, jejž země nabízí.
Jinak řečeno, Česko dostane i s kompromisní podobou reformy možnost stavět podstatně nezávislejší státní správu, než má dnes. Zda země možnosti využije, je pak jiná otázka.
Ocenit loajalitu
Určitě vznikne na začátku pocit, že tolik výběrových řízení nelze zvládnout. Vznikne i chaos v pojmech. Podle dohadování reformy se zatím zdá, že Česko bude zemí náměstků: budou političtí náměstci jako zástupci ministrů, na náměstky se mají přejmenovat nynější sekční šéfové (je jich víc než sto) a také zvažovaný generální ředitel se bude jmenovat náměstek pro státní správu.
Vadit bude mnohým i to, že někteří schopní lidé, jež si teď politici na úřady dovedli, budou muset odejít. Neuspějí ve výběrových řízeních, protože volných míst bude méně. Spousta ještě schopnějších nedostane ani možnost se o práci vedoucích úředníků ucházet, koalice totiž trvá na tom, že nedovolí lidem ze soukromých firem či nevládních organizací včetně mezinárodních hlásit se do konkurzů.
Právě tohle je nyní asi nejspornější problém. Pravice požaduje, aby do konkurzů na vedoucí ministerské posty mohli vstupovat všichni. Koalice to chtěla omezit na stávající úředníky. Postupně se prostor otevřel pro akademiky, lidi přicházející z Evropské komise, zvažují se lidé z expertních institucí zřizovaných nebo jen propojených se státem, jako CzechInvest, Českomoravská záruční a rozvojová banka, České dráhy. Lidi z privátních firem ale koalice, hlavně sociální demokraté, do konkurzů pustit nechce. „Je třeba ocenit loajalitu ke státu a praxi v hájení veřejného zájmu,“ vysvětluje Kateřina Valachová, náměstkyně ministra Jiřího Dienstbiera, jehož úřad na reformě pracuje.
Podle Valachové je striktní oddělení privátní a státní sféry na Západě běžné, kdy státy sází na kariérní systémy a brání se tomu, aby mohli lidé ze soukromé sféry s komerčními zájmy snadno vstupovat na vyšší úřednické posty a brzy z nich se získanými informacemi odcházet. Na druhou stranu Česko s kariérním systémem teprve začne a kvalitě státu by pomohlo, pokud by tvůrci pro začátek upozadili strachy a vsadili na maximální potenciál, jejž země nabízí.
Nicméně ať už parlament zvolí jednu či druhou cestu, Česko by po 1. lednu mělo být lepším státem než před ním.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
