Jen málokterou tvorbu velkého evropského spisovatele druhé poloviny dvacátého století máme přeloženou v takové úplnosti, jako je ta Rakušana Thomase Bernharda (1931–1989). Nyní už zde vycházejí takové jemnosti a dodatky, jako jsou svazky raných próz vybrané z kritické edice autorových spisů. Na předloňský Velký, nepochopitelný hlad navázal nedávno soubor Události a jiné prózy. Ten obsahuje cyklus Události a oddíl Roztroušené povídky. Podle stručného redakčního textu na obálce zastoupené prózy vznikaly na sklonku padesátých let; přesto jak pro Události a jiné prózy, tak pro předloňský svazek platí, že by si zasloužily řádné ediční poznámky přibližující vznik a původní publikaci jednotlivých próz.
Cyklus Události čítá třiatřicet krátkých „zpráv“ o různých životních situacích. Postavy jsou v nich často zasaženy hnutím mysli, vykolejením z dlouholetého stereotypu, vybočením, nehodou, pochybností. Bernhard črtá obrazy, které většinou zůstávají bez point, ačkoli čtenář pointu podvědomě očekává. Některé situace a oproštěnost jejich líčení připomínají miniatury Franze Kafky, ale nemohou se jim rovnat v myšlenkové průraznosti, Bernhard je zlomyslnější a svévolnější. Nelze se až tak divit, jak se praví na obálce, že cyklus byl „jedním známým německým nakladatelstvím“ nakonec odmítnut pro zjevné stopy improvizace atd. Ačkoli běží o texty talentované, nejsou zcela nesporné. Zkusme si navíc představit, že nám je přinese autor v podstatě začínající. Něco jiného je, když je pak čteme zpětně, se znalostí jeho příštího velkého díla.
Jeho zárodky jsou daleko patrnější v oddíle Roztroušené povídky. V průběhu tuctu textů se jakoby v přímém přenosu rodí velký stěžovatel, jímž se Bernhard stal, a každý další, kdo najede na chrlivou, litanickou a repetitivní vlnu, bude nutně brán coby jeho epigon. Závěrečné povídky Rovina,Montaigne,Shledání a Zašlé v plamenech je možné považovat za velmi výstižné introdukce do Bernhardova originálního myšlenkového a poetického světa, v němž nelze nalézt klid – ba čím usilovněji ten klid hledáme, tím jsme jen urputnější a neklidnější. Zejména nejrozsáhlejší povídka svazku, nazvaná Shledání, v níž vypravěč vzpomíná na své dětství, ale i na dětství přítele, k němuž hovoří, na dětství ničené vlastními rodiči, protože to jde rodičům ze všeho nejlíp: zničit individualitu dítěte. To už je typický Thomas Bernhard, včetně jedinečného humoru, který je v tom přívalu rozčilení a neštěstí přítomen.
Autor je redaktorem MF DNES.
Thomas Bernhard: Události a jiné prózy
Přeložil Radovan Charvát, Prostor, 176 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
