Utrpení mladého narcise

Hned dva celovečerní filmy má na svém kontě v pouhých jednadvaceti letech kanadský režisér Xavier Dolan. A nejsou to žádné juvenilní pokusy: celkem posbíraly čtyři ceny na nejprestižnějším světovém festivalu. Tento úspěch v Cannes Dolanovi po právu vytvořil aureolu zázračného dítěte světového filmu.

Frankofonní mladík z Montrealu se loni v poloautobiografickém snímku Zabil jsem svou matku vyrovnával s ambivalentním vztahem k vlastní mámě (netěšte se, k vraždě v něm nedojde). Šlo o poměrně syrový debut o potýkání s rodiči, o dospívání stráveném v internátní škole a o coming outu. A letos na něj navázal vztahovou tragikomedií Imaginární lásky. Oba filmy mají mnohé společné: Dolan je nejen bez jakýchkoli předchozích filmových zkušeností sám natočil a napsal, ale vzal si na starost i kostýmy a výpravu a zahrál si v nich hlavní role: poněkud sebestředné, ale zranitelné gaye. Dolan se skrz ně citlivě trefuje do ducha své generace (nebo spíš subkultury), v níž kraluje póza jako životní styl a kde i trpět v lásce se musí stylově. Imaginární lásky teď jdou do naší distribuce.

S nadhledem cynika

Zatímco první snímek byl vyloženě intimní zpovědí, v Imaginárních láskách režisér vytvořil obecnější výpověď. Do ústředního příběhu nenaplněné lásky vstupuje kvazidokumentární vyprávění dalších anonymních mladých lidí, kteří se na kameru svěřují se svými milostnými fiasky. Snímek se však jinak točí kolem platonického milostného…