V posledních dnech jsme se mohli v nejčtenějších médiích dočíst, že naše svoboda vlastně skončila. Když se Američané rozhodli nepostavit v Česku radar, ztratili jsme naději na dobrou budoucnost. Týdeník Reflex na svou obálku napsal: „Máme strach o naši zemi“ a zveřejnil po vzoru Vaculíkových 2000 slov z roku 1968 novou verzi, 3000 slov. Jinde zase stálo, že jsme prý zažili nový Mnichov. Zřejmě i žák základní školy by dokázal říct, co Mnichov přinesl: konec demokracie, nadvládu cizí totalitní mocnosti, pronásledování všech projevů vlastní vůle atd.
Opravdu jsme tohle nyní zažili? Jak se to projevuje? Kdo nám vzal z našich rukou šanci na řízení svých osudů? A jestli to tak je, co teď máme dělat? Vydat se do emigrace, nebo založit ozbrojený odboj? A proti komu? Obamovi, spoluobčanům, či politikům? Stoupenci tohoto zklamaného pohledu na budoucnost víceméně říkají: Češi a Evropané už nepamatují, co je nástup totality a jak vypadají její projevy. Proto si teď nevšímají toho, čeho si všímáme my, citliví a historie znalí.
Je to ale spíše naopak. Diktatury mnohdy přicházejí poté, co se vše vsadí na jednu kartu, a když to nevyjde, zvítězí pocit marnosti a odevzdanosti. Lidé srovnávající s roky 1938 nebo 1968 tedy neprojevují větší znalost historie, ale spíše absolutní nesoudnost. Silnými řečmi je třeba šetřit, protože vykřikování o konci demokracie může lehce ten konec přivolat, a není k tomu zapotřebí ani tří tisíc slov.
Právě proto, že nemáme pocit konce světa, přinášíme vám další číslo Respektu, kde sice mnohdy narazíte na znepokojující informace, ale všechny přinášejí možnost nápravy, změny.
Stačí zmínit článek Tomáše Sachra, který přivezl ze Švýcarska. Nešlo si nevšimnout, že poslední dobou švýcarští policisté stále častěji rozkrývají kauzy, které se týkají i jiných zemí. Mimo jiné například i Slovenska či Česka. Přitom Švýcarsko bylo desítky let proslavené tím, že si v něm mohl své peníze uklidit i ten největší gauner. Rozhodli jsme se tedy přiblížit české veřejnosti, co za změnu se to v této zemi odehrálo. Náš reportér se dostal i na místa, kam zatím zahraniční novináři nepronikli.
Komplikované debaty o vládě, volbách a rozpočtu v poslední době překryly ještě jednu důležitou věc. Chystá se dostavba Jaderné elektrárny Temelín, a to za 500 miliard korun. Nerad bych zlehčoval význam amerického radaru u nás (je ho škoda), nicméně o naší nezávislosti bude mnohem více než cokoli jiného rozhodovat energetická otázka.
Dnes a denně můžeme slyšet, že je třeba posilovat jádro na úkor jiných zdrojů energie, protože to oslabí vliv Kremlu. Skutečnost je taková, že ho to spíše posílí. Největší šanci na zisk zakázky má právě ruská firma propojená s tamní politickou mocí. Pakliže skutečně uspěje, bude mít v budoucnosti zásadní vliv i na provoz elektrárny. Chceme to? O tom by se mělo debatovat. Bez emocí, předsudků, se znalostí věci a dostatečnou představivostí.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, zajímavé čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
