Česká společnost si od pádu komunismu neví rady s extremismem. Ani s tím levicovým, ani s pravicovým. Nedávno ministerstvo vnitra předvedlo neschopnost zdejších úřadů a slabost systému, když nedokázalo sesbírat argumenty pro zákaz nebezpečné Dělnické strany. Soud marně žádal o lepší přípravu, zbytečně radil ministerstvu, co má udělat. Úřad Ivana Langera byl přesvědčený, že stačí prohlásit, že Dělnická strana je hrozbou pro společnost, a u soudu vyhraje. Nestalo se tak a extremisté slavili úspěch.
Teď jsme zase svědky toho, jak města nevědí, jak bránit neonacistům pochodovat jejich ulicemi. Zákony s tím nepočítají a úředníci si marně lámou hlavy, co dělat. Je tu tedy stále sílící otázka: Kde je hranice svobody a kdy se jen umožňuje extremistům využívat systém, který slibují zničit?
Extremisté se učí, a to velmi rychle. Snaží se pohybovat na hraně pravidel, tak aby nebylo jednoduché je trestat či dokonce zakázat. Zároveň cítí, že jejich čas přichází, protože je tu hospodářská krize. A historie už tolikrát ukázala, že když lidé vytuší hrozbu pro své sociální jistoty, jsou ochotnější naslouchat radikálním řešením. Kam až to může zajít, ukazuje ekonomicky se trápící Maďarsko, kde se množí násilné útoky na Židy a Romy.
Česká společnost by měla hledat odpovědi na otázku, co proti extremistům dělat. Jak je postavit mimo zákon? Jak o nich referovat v médiích, aby nezískávali zbytečný prostor? Jak se jim mají postavit jednotlivci? Diskuse ale většinou vytryskne jen krátce po nějaké „příhodě“ a zase usíná.
Téměř přesně před rokem jsme přinesli článek nazvaný jednouše Bodnutí. Bylo to o dvou dvacetiletých mužích z Prachatic, kteří se v restauraci nesmířili s výkřiky přítomných neonacistů, jež posílali Židy do plynu a hajlovali. Na výzvu jednoho z mladíků, Jakuba Štěrbíka, aby toho nechali, zareagovali neonacisté bodnutím do krku. Mladý muž při tom málem vykrvácel a částečně ochrnul. Útočníci byli dopadeni a odsouzeni.
Přesto se našli lidé, kteří Štěrbíkův postoj odsuzovali. Starosta Štěrbíkových rodných Čejetic Pavel Zach tehdy Respektu řekl: „Slušnej chlap od rodiny nemá být ve dvě ráno venku. Vůbec tam neměl co dělat, natož se do něčeho míchat. Povídat si v noci se skiny je stejně chytré jako vyřvávat ve slovenské hospodě, že Jánošík byl Maďar.“ Jak vidno, nemáme stále jasno ani v základních otázkách, tedy jestli se angažovat či nikoli.
Podobné názory vyvolávají obavu, jestli by se našel dostatek lidí, kteří by pomohli druhým v případě ohrožení. Není možné to jednoduše zjistit, protože bychom museli každého postavit do tak kritické situace. Co se ale zjistit dá, je to, jestli veřejnost alespoň verbálně mladé muže ocení. Vždyť lidé jako Jakub Štěrbík a jeho kamarád Stanislav Vodička dávají naději, že česká společnost nebude zlu jen mlčky přihlížet.
Když nás před časem dokumentarista Břetislav Rychlík oslovil s žádostí o kontakty na oba mladíky, protože by mohli být adepty na prestižní Cenu Františka Kriegla, kterou uděluje každoročně Nadace Charty 77, už to znělo nadějně. Před několika dny to bylo završeno, když jim byla cena skutečně udělena. Máme z toho radost a oběma mužům gratulujeme.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné chvíle s novým Respektem vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
