Nejste v tom sami
Před třiceti lety vznikl v Československu Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Svět se začal dozvídat o pronásledování lidí, kteří se odvážili vyjádřit nesouhlas s tehdejšími poměry.
Komunistický režim roku 1978 oslavil 30. výročí své existence a jeho pozice se zdála neotřesitelná. V zemi obehnané ostnatými dráty společnost „plnila“ šestou pětiletku, straníci pak závěry XV. sjezdu KSČ. Ne vše ale probíhalo tak bezchybně, jak by si vládnoucí komunisté přáli.
Rozhlasová stanice Praha pravidelně vysílala pořad Horizont 1978. Jeden z dílů se jmenoval Svoboda, ale pro koho? Začínal následovně: „Naši lidé jsou si velmi dobře vědomí, jak mnoho se změnil náš život za uplynulých třicet let. A právě tyto změny k lepšímu, které jsou vlastní socialistickému státu, vyvolávají u protistátně smýšlejících živlů různé kampaně, které mají osočovat náš život. Mají nám za zlé, že žijeme klidně a spokojeně.“
Co se za eufemismem spokojeného života v době normalizace skrývalo, popsala už o rok dříve Charta 77: nedodržování základních lidských práv, špiclování, od útlého věku indoktrinace komunistickou ideologií, ekonomické nedostatky. Charta vyzvala k dialogu, ale podrážděný režim odpověděl agresivní perzekucí. Po Praze i jiných městech se proto někteří občané začali pohybovat s „bezpečnostními balíčky“. Neboli kartáčkem na zuby, pastou a zásobou cigaret pro případ náhlého zatčení.
Už v lednu 1978 zatkla státní bezpečnost Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala. Zadržela je u vinohradského divadla a obvinila z výtržnictví…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
