O vězni a jeho zahradě

Třicátého června zemřel v Plzni Luboš Hruška, jedna z nejvýraznějších postav třetího odboje. Přežívá ho jeho životní projekt – meditační zahrada Památník obětem zla v Plzni–Doudlevicích. Životní příběh Luboše Hrušky je ukázkovým příkladem vítězství ducha nad tragickým osudem. Působí jako stará křesťanská legenda anebo povídka do čítanky, ale měl by nám hlavně připomínat tragédie z období komunismu, nad nimiž česká společnost tak lehce mávla rukou.

Hruška se narodil roku 1927 a po válce začal studovat vojenskou školu v Hranicích. Nijak zvlášť se mu nechtělo, bylo to přání jeho otce, ale jiné plány neměl. Únor 48 ho zastihl v hodnosti poručíka. Byl tehdy zařazen do vojenského útvaru blízko státních hranic a nechtěl odejít. Soudil, že ve vlasti i v armádě musí zůstat a bránit zbytky demokracie. Když bylo jasné, že to nejde, chtěl se nechat roku 49 převést přes hranice. Byl chycen hned na začátku cesty a  předpokládal, že vyvázne jen s podmínkou za nedovolené opuštění posádky. Dostal osmnáct let. Prošel opravdu tím nejhorším a strávil v těžkém žaláři nejkrásnější léta života. Přesto je nepovažoval za ztracená: seznámil se s výkvětem české inteligence a statečnosti, od intelektuálů přes kněze až po hrdiny z britské armády.

V komunistických lágrech platilo pravidlo, že političtí vězni nesměli dlouho zůstávat spolu na jednom místě. Neustálé přesuny trhaly křehce nastolené vazby důvěry a přátelství. Hruška poznal sedm nejtěžších československých žalářů a lágrů – od Borů přes Bytíz až po Leopoldov. V některých byl dokonce dvakrát.

Během věznění v sobě našel hlubokou víru v Boha a ta se stala motorem jeho dalšího života. Během tajného křtu se rozhodl, že pokud přežije, promění otcovu ovocnou zahradu u Plzně v památník obětem zla. Hruškův otec byl také politický vězeň, ale synova propuštění se už nedožil.

„Vůbec jsme nepředpokládali, že nás pustí komunisté,“ řekl Hruška v rozhovoru. „Byli jsme přesvědčení, že ven se dostaneme teprve se změnou režimu, a proto jsme ani nežádali o milost nebo zkrácení trestu.“ Amnestii udělenou komunisty roku 1960 přijali političtí vězni se smíšenými pocity: dostali se totiž ven nikoli jako nespravedlivě odsouzení, ale jako kriminálníci, jimž bylo „odpuštěno“. Podle toho jednala s Hruškou nejen tehdejší administrativa, ale i řada bývalých přátel. Přesto neztratil klid, našel radost ze života, založil rodinu a vychoval děti. Byl tu ale starý slib: vybudovat památník.

Hruška pracoval jako dělník a ve svém volnu jezdil do botanického ústavu v Průhonicích na přednášky o zahradní architektuře. Postupně měnil otcovu ovocnou zahradu v park, sázel, zakládal vodní plochy. Koncem 80. let přesvědčil sochaře Podhrázského, aby zadarmo vytesal křížovou cestu. Pískovcové kvádry nechal přivézt na vlastní náklady z Hořic pod bdělým dozorem StB. V polovině 90. let předal Hruška svůj památník do vlastnictví plzeňskému biskupství. To už na jeho ploše stála kaple a Hruška byl oficiální osobnost.

On sám považoval svůj osud za příběh víry. Pro nevěřící to ale může klidně být i příběh paměti. Kolik vězeňských osudů zapadlo, protože jejich hrdinové nebyli schopní a ochotní je vyprávět? Jsou jich stovky a tisíce. Hruška vyprávět uměl: nepateticky, klidně, nezapomenutelně. Kdo ho poslouchal, musel si vždycky pomyslet: tenhle muž to v životě někam dotáhl. A to tenhle přirozený, charismatický vypravěč byl pomocný dělník na penzi a bývalý vězeň.

Hruškova meditační zahrada by měla být povinným cílem školních výletů českých dětí. Pokud ale bude postupovat zdejší ztráta paměti tak rychle jako dosud, stane se z ní za pár desítek let jen kuriozita, kterou po sobě zanechal napůl zapomenutý podivín. Taková perspektiva by nás rozhodně těšit neměla.