Utekla na venkov, kde zní šamanské bubínky, mrtví nenajdou klid a lidem sedí na prsou černí ptáci. Tady našla domov a posbírala příběhy pro své knihy.
Babí léto pomalu končí a to je dobrá zpráva pro všechny, kdo mají rádi tvorbu současné polské autorky Olgy Tokarczukové (43). Mohou se těšit na její další knihu. Olga Tokarczuková totiž píše v zimě. Léto má vyhrazené pro hovory s přáteli, čtení a procházky. V zimě, kdy je ve svém dřevěném domě na Broumovsku, dva kilometry od české hranice, uvězněná sněhem, sepisuje mytologické, pro někoho temné, pro někoho optimistické příběhy. Letos jí v českém překladu vyšla už třetí kniha, sbírka povídek Hra na spoustu bubínků.
Cesta do Sudet
Nakratičko střižená, s výraznýma hnědýma očima je Olga Tokarczuková jakýmsi uskutečněním snu každého intelektuála současné doby. Psala vlastně odjakživa, tedy přesněji od dvanácti let, kdy si uvědomila, že příběhy nechce jen číst, ale také vytvářet. Dětské literární pokusy jí přepisoval na stroji tatínek. V osmdesátých letech vystudovala psychologii a po škole pracovala jako klinická psycholožka. Pak porodila syna a psát přestala, protože – jak sama tvrdí – profese a mateřství ji od psaní odváděly a nemohla se dostatečně soustředit. Zdálo se, že příběhy přestane spřádat nadobro. Když však byly jejímu synovi tři roky, učinila zásadní rozhodnutí: opustí své povolání,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
