Mladá žena s rancem, ve kterém se skrývá dítě, kráčí rozvážně do úmorného svahu. Muž obdělává terasovité políčko na úpatí hory. Palmy se komíhají v závanech horkého větru. Všechno tohle lze zahlédnout v berberských vesnicích rozesetých po marockém pohoří Atlas. Pokud se ovšem vydáte na film mladé marocké režisérky Narjis Nejjarové Suché oči, zahlédnete úplně jiné věci.
Neohrožená režisérka v džínách a upnutém triku se loni vydala natáčet do berberské vesnice Tizi Nisly, kde více než 90 % obyvatel neumí číst ani psát a jen 7 % dětí chodí do školy. Muži sem nemají téměř přístup, pouze když si zaplatí, a ženy si své řemeslo po iniciačních rituálech předávají z generace na generaci. Film inspirovaný reálnou situací vesnice nevěstek vypráví jednoduchý příběh dvou silných žen – dcery a matky. Vysloužilá prostitutka Mina se po dlouhých 25 letech ve vězení, kam byla uvržena za jakýsi nepříliš jasně definovaný zločin, vrací do vesnice a setkává se s dcerou Halou – ta má komunitu žen pod svou téměř diktátorskou kontrolou a její tvrdé a zároveň vyprahlé oči se nechtějí nikomu podrobovat, ani matce. Filmová kritika vyzdvihuje exotickou estetiku filmu, která dýchá atmosférou antických tragédií, ale vyčítá režisérce přílišnou, černobílou angažovanost v ženské otázce. Narjis Nejjarová se brání s tím, že chtěla především pochopit vyostřenou psychiku a bolest dívek, které přistupují na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
