Teroristické útoky al-Káidy z poloviny listopadu postavily do nového světla evropské směřování Turecka. Hlavní turecký problém dosud spočíval v dost akademickém bodě – ve zmínce o Bohu a křesťansko-židovských kořenech starého kontinentu v rámci chystané evropské ústavy. Nyní však nejde o abstraktní problém eurolegislativců, ale o lidské životy v zemi, která – ač většinově muslimská – je pevně odhodlána být a zůstat součástí politického Západu, i když jí už rok vládne islamistický premiér Recep Tayyip Erdogan.
Turecko už půlstoletí patří k oporám NATO a čtyři desítky let usiluje o členství v Evropské unii. Prokázalo nyní svým rozhodným postojem vůči terorismu své evropské ambice? Nebo hodí Evropa Turecko přes palubu coby cizorodou zemi přitahující terorismus? To už vůbec není akademická otázka. Souvisí s proslulým článkem 5 Washingtonské smlouvy o NATO, který byl poprvé oživen v praxi těsně po 11. září 2001 a nejvýstižněji ho lze vyjádřit po dumasovsku: Všichni za jednoho, jeden za všechny. Je-li napaden jeden z nás, považujeme to za útok na celek. Tato formule platí v rámci NATO, ale proč by – alespoň na politické úrovni – nemohla platit také v EU? Pokud teď NATO a EU nechají Turecko napospas osudu, Turci musí logicky dospět k ná-sledujícímu závěru: Z východu se sem tlačí teroristé, solidarita ze západu selhává, takže než takovou Evropskou unii, to raději nic. Pro…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
