Tak od minulého čtvrtka pracujeme na sebe. Jako jedni z posledních na světě jsme 12. června oslavili den daňové svobody, spolu s námi i sousedé v Německu. Američané erár vyplatili už 9. dubna, Francouzi, Rakušané a Skandinávci si na svobodu ještě počkají. Den daňové svobody je vtipná a srozumitelná zkratka pro to, čemu ekonomové říkají míra přerozdělování: až do 12. června jsme pracovali na veškeré letošní výdaje státu (tvoří 44 % HDP). Zajatci státní pokladny jsme o den déle než loni.
Proč to lidem nevadí? Podle prů-zkumů jsou výrazně citlivější na snížení platů, důchodů či sociálních dávek než na zvýšení daní. Není divu, zmenšení rodinného rozpočtu je na první pohled zřejmé, zato na výplatní pásce se objeví jen malá část sumy, kterou státu zaplatíme (sociální a zdravotní pojištění je ze dvou třetin skryto, protože ho „platí zaměstnavatel“ – ovšem na úkor zaměst-nancova platu). Ani v hypermarketu nevidíme, že v akční ceně 999 korun je ukryta 22procentní daň z přidané hodnoty. To třeba Američané cítí ruku státu při každém nákupu, cenovky jsou zásadně bez daně, ta se započte až při placení. Čím otevřeněji jsou daně přiznané, tím více lidem vadí. Jak vysoké by byly, kdybychom se až do minulé středy vraceli domů bez koruny a pět výplatních pásek by zdobil nápis „trvalý příkaz do státní pokladny“?
•••
Agentura ČTK vydala zprávu, že v Austrálii se uvažuje o tukové dani, kterou chce vládě navrhnout Australský…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
