Pro českou literaturu měly od samého počátku zásadní význam překlady z cizích jazyků, které nutily češtinu k většímu výrazovému bohatství. Ve středověku jí takovou lekci udělily rytířské eposy a církevní legendy, počátkem novověku Kralická bible a na prahu obrození překladatelské úsilí Josefa Jungmanna velkolepě dovršené generací Jaroslava Vrchlického. Ta českým čtenářům představila také první ukázky z americké poezie (Longfellow, Poe, Whitman), jež byly ovšem vnímány spíš jen jako exotická zajímavost. Směrodatný vliv na jazyk, formu i tematiku moderní české poezie mělo francouzské básnictví, a to zvlášť po vydání antologie překladů Karla Čapka Francouzská poezie nové doby v roce 1920. Už v meziválečném období se ale u nás ozývaly jiné věštby: budoucnost patří poezii sovětské a americké.
Kontraband antologií
V druhé polovině století se pak opravdu naplnily: v 50. letech se mládež kořila Majakovskému a zbožňovala Ščipačova, v dalším desetiletí nalezla své básnické mluvčí ve Ferlinghettim, Corsovi a Ginsbergovi. Oslnivým zjevením amerických beatniků na české scéně ovšem jen vyvrcholila dlouhodobější tendence narušit francouzskou básnickou hegemonii zaoceánským příkladem. Iniciační úlohu sehrála v roce 1929 antologie Arnošta Vaněčka Američtí básníci a od 40. let hlavně aktivity okruhu Jiřího Koláře, díky nimž u nás po roce 1956 vyšla řada knižních překladů americké moderní klasiky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
