Světaznalí umělci vědí už od dob amerických úspěchů Salvadora Dalího, že jim půlminutový šot v televizních zprávách vynese větší slávu než hodinový dokument mimo hlavní vysílací čas. I nejšikovnější konceptualisty nyní trumfli tvůrci pomníků iráckého diktátora. Strhávání jejich výtvorů se několik dnů objevovalo ve všech televizích světa i na titulních stránkách novin. Dokud Saddámovy sochy stály, byly umělecky bezcenné, pád jim však otevřel cestu do nesmrtelnosti. Vizuálním symbolem dějinného zlomu se staly trubky trčící z přeražených nohavic.
Hledá-li dnes obrazový redaktor vizuální symbol českého stalinismu, vzpomene si v prvé řadě na třicetimetrový pomník na Letné, kvůli němuž byl celý kopec přebudován v podstavec. Fotografie Stalinova pomníku jsou jistě působivým symbolem, zachycují však pouze jednu z tváří režimu, neboť obrazové doklady tupé brutality, jež v lágrech a vězeních deptala statisíce obětí, v archivech nenajdeme. Kdyby měl hitlerismus dost času, aby se zmírnil a zametl stopy, znali bychom asi filmy Leni Riefenstahlové, sotva však hromady mrtvých z Osvětimi.
Nenasytný Stalin z narůžovělé žuly, který měl Praze dominovat navěky, zřejmě přispěl k rozhodnutí politbyra okrást veškeré obyvatelstvo měnovou reformou, aby mohl být vůbec dokončen. Rád si jej spojuji s představou Hany Vítové, která si v oněch časech odzpívávala kádrové škraloupy z mondénních let v nedaleké pivnici U Tomáše. Podle pamětníků prý při slovech známého staropražského kupletu …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
