Z již proslulé „osy zla“ Irák-Írán-Severní Korea, kterou stanovil počátkem roku George W. Bush, se největší vnitřní pnutí odehrává v Íránu. Ozve-li se kritický hlas v Severní Koreji, nikdo se o tom ani nedozví. Ozve-li se kritický hlas v Iráku, jeho nositel je ihned odstraněn. Ozve-li se však kritický hlas v Íránu, osud jeho autora se ocitne na vážkách. Má to sice po čertech daleko k ideálu svobody slova západního typu, ale v zemi, kde od roku 1979 vládnou nesmiřitelní ajatolláhové, je to známka určité změny – či přinejmenším pokračujícího zápasu mezi silami chomejníovské ortodoxie a realismu otevřenějšího vůči světu. Zatím poslední ukázkou je příběh spisovatele Hášema Aghadžarího.
O novém islámu
Pětačtyřicetiletý profesor Aghadžarí vede katedru historie na teheránské univerzitě Tarbiat Modáris. Je handicapován tím, že má jen levou nohu – o pravou přišel v 80. letech ve válce Íránu s Irákem. Nicméně ve čtvrtek 7. listopadu byl odsouzen k trestu smrti, 74 ranám bičem, osmi letům vězení i vnitřního exilu a deseti letům zákazu vyučování. Tato podivná kombinace má v íránských poměrech svou logiku – proti trestu smrti se lze odvolat. A skutečně. Ajatolláh Alí Chameneí, duchovní vůdce Íránu, 17. listopadu nařídil, aby byl rozsudek smrti nad Aghadžarím, který v zemi vyvolal vlnu protestů, přehodnocen.
Co tak hrozného vlastně Aghadžarí provedl? V červnu na přednášce v západoíránském městě Hamadán hovořil o „novém…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
