V českých zemích jsou sice zelené mozky tradičně terčem posměchu, avšak platnost jedné ze zásad správného velení, jimž jsme se kdysi učili na katedře vojákování, se mi i v civilním životě opakovaně potvrdila. Nadřízený by neměl vydávat rozkaz, pokud neví, jak bude u podřízených prosazovat a kontrolovat jeho plnění. Česká vláda vyhlásila válku alkoholu, jehož spotřebu hodlá snížit o 40 %, a ví, jak na to. Zaměstnance ve vybraných profesích nechá občas fouknout do balónku, na školách uspořádá přednášky o škodlivosti lihovin a prodejce proškolí v rozpoznávání otravy alkoholem. Zvlášť poslední nápad ukazuje, jak pronikavý je duch české exekutivy. To budou hospodští koukat, až jim odborníci vysvětlí, jak vypadá ožralost.
Nezřízené pijáctví přitom ve druhé polovině 20. století poznamenalo některé vrstvy české společnosti opravdu fatálně, což se zrcadlí i v literatuře. Jaroslav Hašek nebo Ladislav Klíma, věhlasní opilci z konce Rakouska a počátku republiky, byli ojedinělými desperáty a k literární heroizaci opilství tehdy docházelo jen vzácně. Ani pro avantgardu, snad s výjimkou Štyrského, se přes veškeré proklamované snahy o rozrušování všech smyslů nestal alkohol hlavním vodítkem. Teprve libeňský underground kolem Hrabala, Boudníka a Bondyho rozvinul působivou pivní mystiku, avšak směrodatné literární proudy plynuly střízlivějšími koryty. Působivá líčení alkoholických euforií či depresí, na jaká narazíme ve velkých prózách šedesátých let, slouží většinou jen k…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
