Svolání Konventu, aby se zamyslel nad budoucností evropské integrace, je neobyčejnou inovací v jejích dějinách. Je důkazem, že státníci pochopili nezbytnost hledat neprošlapané cesty. A to navíc v době, kdy se proces stáčí do neznámých končin. Vědomí, že staré recepty nestačí, je přiznáním vlastní neschopnosti - prezidenti a premiéři patnácti členských zemí ohlásili, že si nevědí rady, a svěřili přemýšlení o osudu Unie této nové instituci. Aniž by se ovšem zřekli vlastních výsadních práv. Konečné slovo budou mít jen a jen oni, legitimní představitelé národních států.
Permanentní bitva
Konvent byl svolán na summitu Evropské unie v půli prosince schválením Laekenské deklarace, která vysvětluje důvody tohoto kroku a stanoví rámec témat, jimiž se bude zabývat. Předsedou byl jmenován pětasedmdesátiletý bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing, kterému budou sekundovat bývalí premiéři Itálie a Belgie Giuliano Amato a Jean-Luc Dehaene. Právě jejich reputace do značné míry zachránila Giscardovu kandidaturu, prosazovanou francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem za podpory německého kancléře Gerharda Schrödera. Většině ostatních se dosti příčila.
Na této trojici bude záležet, jaký budou mít rozhovory v rámci Konventu dopad na veřejné mínění a jak silně budou členské státy pociťovat váhu jeho usnesení. Podle deklarace nemá instituce žádné pravomoci. Závěry, k nimž během dvanácti či více měsíců dospěje, budou sloužit jen jako podklad…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
