Po zveřejnění poslední hodnotící zprávy Evropské komise o stavu českých příprav na členství v Unii se mnozí politici napříč stranami shodli, že zpráva sice byla pozitivní, ale obsahovala neobjektivní údaje. Tomu však šlo podle mnohých zabránit, kdyby Česká republika měla v Evropské unii svého ochránce - zemi, která by za ni lobbovala. V této souvislosti několikrát zaznělo, že vláda dostatečně nevyužila možnosti užší spolupráce s Nizozemím. Například Pavel Svoboda (US) řekl, že ani současný kabinet, ani vlády Václava Klause nenašly pro Čechy strategického partnera, „kterým mohli být Holanďané“. Jaroslav Zvěřina (ODS) poznamenal, že česko-nizozemské kontakty jsou „hluboko pod svým potenciálem“. Opravdu Češi promarnili šanci udělat z Nizozemí spojence, který by jim pomohl přežít v bruselské džungli? A měli Holanďané zájem stát se České republice stejným patronem, jakým je pro Estonce Finsko?
Každému rovným dílem
Prostřednictvím projektů financovaných z nizozemského státního rozpočtu přiteklo do České republiky od roku 1993 nejméně 50 milionů guldenů (okolo 850 milionů korun). Většina peněz směřovala do přípravy českých úředníků, soudců a podnikatelů na členství země v EU. Poměrně úctyhodná suma však není v porovnání s příspěvky pro ostatní postkomunistické země ze střední a východní Evropy ničím výjimečným. Nizozemí si, zjednodušeně řečeno, nevybírá: například pravidlem pro rozdělování financí kandidátským zemím z programu předvstupní pomoci je dát…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
