Mezi českými emigranty, kteří se před lety ve svobodném světě prosadili mezi elitu, se vyjímají i zástupci jednoho ve své době progresivního hudebního žánru. Na americké jazzové scéně se na přelomu 60. a 70. let prosadili tři čeští hudebníci: kontrabasista Jiří (dnes George) Mráz, klavírista a skladatel Jan Hammer a kontrabasista Miroslav Vitouš. Posledně jmenovaný se minulé úterý po dlouhých letech představil českému publiku. Ve Španělském sále Pražského hradu předvedl své improvizační trio a společně s Kühnovým dětským sborem i vlastní symfonické skladby „pro sbor, sampler a další nástroje“. Vitouš v Americe posledních sedm let nekoncertuje, nenahrává desky a svému aktuálnímu, dlouho připravovanému projektu přisuzuje volnou návaznost na českého velikána Antonína Dvořáka. Pro symfonické samply předvedené na Hradě je to poněkud nadsazené označení. Přesto není nutné hudební pokusy Miroslava Vitouše jen tak lehce odbývat. Vitoušova jedinečnost je nejlépe vidět ve chvíli, kdy postavíme jeho experimenty vedle dvou zmíněných úspěšných krajanů.
Špatný zvuk
Tři generační souputníci, narození ve čtyřicátých letech, se pustili každý jinou cestou. George Mráz se za oceánem stal vyhledávaným doprovázečem jazzových hvězd, jako byli Oscar Peterson, Stan Getz nebo Stephane Grappelli. Hammer se na začátku sedmdesátých let zapojil do legendárního Mahavishnu Orchestra a později nahrával s hudebníky typu Carlose Santany nebo Jeffa Becka. Po letech skončil jako…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
